Kanárek a moře

PTAČÍ KLID

Les byl osvětlen zvuky přírody, chórem tvořeným hučením cikád a jasným cvrlikáním ptáků, kteří přilétali do hnízd a vylétali z nich, a jejich peří byla nádhernou směsí barev časného jara. Bylo to roční období, kdy matky učily své potomky chodit, běhat a létat, bez ohledu na to, jakého druhu byly.

Drobní ptáčci v námaze mávali křídly, malí králíci zkusmo poskakovali za svými bratry a sestrami, a dokonce i mláďata rysa lesního se učila stopovat a lovit, jejich malé vrčení zatím sotva zastrašilo veverku. Ve vzduchu byl jen lehký vánek a na nebi ani mráček; jinými slovy, ideální jarní den pro všechna zvířata, aby se vymanila z hnízda.

Ale vysoko na větvi stromu seděl zdánlivý vetřelec, mladý muž, opravdu chlapec, vlasy měl nejjemnější broskvově růžový odstín, s laskavýma očima a kulatými tvářemi a plyšovými rty staženými do zářivého úsměvu. Uprostřed lekce letu pozoroval rodinku bulbulů, ptačí matku co se vznášela  vedle šesti kuřat, z nichž všechna v těžkém nadšení mávala malými křídly a jejich drápy stále pevně svíraly větev.

"Pokračuj," zašeptal chlapec tak tiše, že ani ptáci nezachytili jeho hlas. "Důvěřuj svým křídlům a pusť se. Můžeš to udělat." Naklonil se blíž ke kmeni stromu a sotva zamrkal, protože se bál, že propásne magický okamžik. Jeho bosé nohy se neslyšně pohybovaly proti kůře, jeho mozolnaté podrážky už dávno zvyklé na drsný zevnějšek stromu; na této konkrétní větvi strávil více hodin než si dokázal pamatovat.

Každý rok vylezl a posadil se přesně sem a dychtil sledovat první let jeho milovaných ptáků. Při čekání zadržoval dech, srdce mu hučelo v hrudi, a když první ptáčci konečně sestoupili z větve a vznesli se do vzduchu, ke své radosti téměř vydal hlas. Musel si přitisknout ruku na rty, aby se ztlumil, příliš šťastný na to, aby si věřil, že to dokáže udržet. Vnitřně jásal, když sledoval, jak ostatní kuřátka následují příkladu svého bratra, a brzy jich všech šest odletělo a vzrušeně štěbetalo na svou matku.

Chlapec s tichým chichotem sáhl po malé taštičce volně přivázané k pasu, otočil se kolem mašle, aby vytáhl knihu a tužku, dychtivý poznamenat si tento zázrak přírody. Prohrabával použité stránky, otáčel, dokud nenašel jednu nedotčenou, a rychle načmáral čas a místo, stejně jako náčrt rodiny bulbulů.

Nebyl nijak zvlášť zručný jako umělec, ale vždy věřil, že je škoda ani se nepokusit zachytit krásu toho, čím bylo dovoleno svědčit.

Najednou se v chlapcově hrudi zvedl záblesk hrůzy a kůže na jeho pažích se stáhla do husí kůže. Jeho úsměv v okamžiku zmizel a rozhlédl se kolem sebe, přimhouřil oči, když hledal zdroj toho zlověstného pocitu.

Na zemi neviděl nic, co by mu způsobilo takové starosti, a tak zaklonil hlavu dozadu a vzhlédl, a oči se mu rozšířily, když přistáli na mohutném tvaru tyčícím se nad korunami stromů. Velkého červeného orla, který lovil menší ptáky ke krmení.

Rychle jako kočka zasunul svůj bloček zpět do tašky, zvedl se do přikrčení a vrhl pohled přes rameno na rodinu bulbulů. Stále si blaženě neuvědomovali hrozící hrozbu nad nimi, příliš zabraní do svých radostných prvních letů, než aby dokázali vycítit nebeského predátora. Byli zřejmým cílem orla, tak nevšímaví a nic netušící, a při pomyšlení, že umírají, chlapcovo srdce bolelo.

Dnes ne, rozhodl se a obrátil oči zpět k nebi. Když spatřil orla, postavil se rovně a vytáhl si luk kolem ramen, natáhl se, aby vytáhl šíp z toulce u pasu, a jakmile šíp zarazil, rozevřel rty, aby upoutal pozornost. dravého ptáka.

Zvuk, který opouštěl jeho rty, nebyl lidský, ale vysoký trylek, zvuk totožný se zvukem zpívajícího ptáka, jasný a krásný a zcela jistě dost nevinný, aby odvedl pozornost orla od hejna bulbulů. Velký dravec vyrazil ze svého kruhu, aby pronásledoval chlapcovo volání, hladový po snadnějším cíli, a co by mohlo být jednodušší než osamělý, bezbranný malý kanárek?