Za svitu měsíce

,,Sid, zastav!"

Hluboký hlas, mně tak dobře známý, rezonoval celým mým mozkem, ale uposlechnout jsem nehodlala.

,,Sidney!"

Propadala jsem se do hlubokého písku, mezitím co jsem se snažila překonat dunu. Vydrápala jsem se na vrcholek a pak po zadku sjela dolů. Nade mnou zapadalo oranžové slunce a já běžela vstříc vlnám, které narážely do suché pláže.

Po lících mi stékaly horké slzy a já se nesnažila je setřít. Moje jediná myšlenka momentálně byla, zmizet.

,,Tak Sidney!" někdo mě drapl za paži a prudce otočil čelem k sobě. Zalapala jsem po dechu a narazila do mužné hrudě, která se spěšně zvedala a klesala v následku rychlého běhu.

,,Nech mě být" vzlykla jsem, ale neprotestovala. Už jsem neměla sílu na odhánění.

,,Sidney..." hlesl ten, co se za mnou hnal už od bistra u Wendy. Přinutil mě, zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Tiše jsem zaúpěla. Pořád byly tak dokonalé. Hořká čokoláda. To byla ta dvě slova, která mě při tomto pohledu vždy napadala.

,,Proč jsi utekla? Co se stalo?"

Zněl zmateně a nechápavě. Jak jinak. Kluci nikdy nepochopí ani to, co jim přihraje člověk až pod nos.

,,Clara mě pěkně sjela hromadou výčitek. Sidney, prosím. Mluv se mnou. Ničemu nerozumím" hladil mě palcem po tváři a já se snažila zadržet nový příval slz.

,,Už nemůžu" pípla jsem zničeně. Nemohla jsem vystát tu frontu holek, které byly schopné se o něj i poprat. Nemohla jsem sledovat všechny ty odlišné holky, které v dobré náladě opouštěly jeho byt. Dívaly se na něj tak dychtivě. Ale žádná tak, jako já. A ani jedna si ho nezasloužila. Ale co jsem byla já?

Já byla pro Devona Midletona jen pouhá kamarádka. Už dvacet čtyř let. Ale posledních deset, jsem toužila být něčím víc.

,,Copak je, zlato? Jsme přece nejlepší přátelé. Víš, že mně můžeš povědět všechno" vpíjel se mi do oči a já toužila po jeho smyslných rtech.

,,Přátelé..." hlesla jsem a sama sobě zněla tak vzdáleně. ,,Já už s tebou nedokážu být jen kamarádka, Devone.." odtáhla jsem se a konečně setřela slzu, která se i přes mou snahu vydrala ven.

Ztuhle stál a zíral na mě.

,,Nedívej se na mě tak. Vážně jsi nic netušil? Nepoznal jsi jeden jediný náznak?" přešlapovala jsem z nohy na nohu a můj pohled se stočil k šumivému moři. Skočit do něj a odplavat pryč... Někam daleko...

,,Někdy mi přišlo, že jsi až moc kritická ke všem mým známostem. Skoro jsem si říkal, že žárlíš. Ale.. nikdy jsi se jinak nechovala jinak, než přátelsky" mluvil roztržitě. Jeho zoufalý pohled mě ničil.

,,Nechtěla jsem... Bála jsem se, že pokazím naše kamarádství, když bych s tím vyšla ven. Dusím to v sobě už deset let. Jediný, kdo to věděl, je Clara" vychrlila jsem ze sebe a odvrátila se. Pomalu jsem zamířila k vodě.

Dřepla jsem si do písku a nechala zpěněné čepičky vln, aby objaly má chodidla. Za chvíli jsem vytušila, že Devon se posadil hned vedle.

,,Já..mrzí mě to, Sid. Jsem tupec a hlupák. Nevěděl jsem, co si počít a co se sebou. Všechny ty holky.. byly prostředek k tomu, abych vyhnal svou zmatenost z hlavy. Ty jsi vždycky stála při mně, ale mě  nikdy nenapadlo, že by to z tvé strany bylo jiné, než jen přátelské. Líbila ses mi už dlouho. Ale nenapadlo mě..." hlasitě polkl a zaklonil rezignovaně hlavu. ,,Nechtěl jsem ti nijak ubližovat, hvězdičko"