Stay please...

Part 2

Probudila jsem se v nemocnici, strašně mě bolela hlava, celkově jsem se cítila jakoby mě přejel tank. Zaslechla jsem něčí vzlyky. Svůj pohled jsem přesunula k osobě, kterou byla má matka. "Mami?" zachraptěla jsem. "Ach zlato tolik jsi mě vyděsila" zaskuhrala. "Mami, co se stalo?" svraštila jsem obočí, když její pláč ne a ne přestat. "Byla jsi v Zoo na praxi s Maxem a napadl vás tygr Lexi." vzlykla. Polilo mě horko a pak mě to došlo. Bože co je s Maxem? " A co Max?" Po matčině tváři se opět začali kutálet slzy. "Teď musíš odpočívat Lex, až se tvůj stav zlepší pobavíme se o tom." usmála se, ale nebyl to upřímný úsměv. "Mami?! Co je s Maxem?" naléhala jsem. Matka chtěla odejít, to už jsem však držela její zápěstí pevně ve své ruce, i když to docela bolelo. Bylo to možná tím, že jsem naléhala, něco se mi na celé této situaci nelíbilo. "Zlatíčko Max už není.." nechala větu doznít prázdna. "Cože?!" mé oči zaplavily protivné slzy. To nemůže být pravda, tohle je jen zlý sen. Mamka mi věnovala objetí a pak musela jít něco zařídit a já zůstala sama. Bylo mi zle, vím jak jsem Maxe vždy hnusně setřela jak jsem na něj byla zlá a přitom mi chtěl jen ukázat jak moc mě má rád, i když zvláštním způsobem, ale to teď není podstatné. Chtěla jsem se probudit z téhle noční můry.

V nemocnici jsem strávila ještě dalších 14 dní za tu dobu se tu střídali lidé, kteří o mě najednou jevili strašný zájem, lidé které jsem viděla jednou možná dvakrát v životě a samozřejmě lékaři snažíc se mi zvednout náladu. Nepovedlo se.

Dny utíkali jako voda a když přišla doktorka s napohled dobrou zprávou. "Tak slečno Forbs poslední výsledky dopadli velice uspokojivě, zítra budete moc domů. Zavoláme vaší matce." usmála se doktora. Nijak zvlášť jsem jí neposlouchala. "Ne, mamka je teď pracovně vytížená přijede pro mě kamarádka" kuňkla jsem. Pak jsem se zase zahrabala do peřiny a v myšlenkách se vrátila zpět do tygřího výběhu, já nemůžu prostě jen tak zapomenout na Maxe na Kessi a na tu příšernou událost co se stala. Po mích tvářích se opět roztekly proudy slz. Cítila jsem se příšerně.

Druhý den ráno mi pomohla sestra zabalit věci a já už jen bezduše čekala na příjezd svých přítelkyň. O pár okamžiků později do pokoje strčila hlavu Elena. "Nazdárek, tak jak se cítíš? Já osobně doufám, že už líp, pojedeme domů tady z toho prostředí musíš být zdeptaná" srdečně se usmála. Já jí úsměv oplatila, ale ona si hned všimla, že něco není v pořádku. "Notak Alex. Chci vidět ten úsměv co mě vždy naladí do dobré nálady, ne úsměv plný bolesti." usmála se a láskyplně mě objala. "Jenže to není tak jednoduchý EL." Vzlykla jsem. "Já vím, ale máš nás, chci tím říct, že se postaráme o to, aby tvojí tvář zase zdobil ten bezstarostný smích, uděláme pro to cokoli." chlácholila mě. "Děkuju." šeptla jsem a zvedla se na nohy. Musím se s tím srovnat sama, vím že mám ty nejúžasnější kamarádky, ale s tímhle příšerným pocitem se musím vyrovnat sama. Vždyť já ho defacto zabila, kdybych neřvala jak nějaká nána tak by sem nemusela ležet v nemocnici a Max by byl na živu.

Přesně tyhle myšlenky se mi honily poslední dobou v hlavě.

O pár dní později

Dny běžely jako o závod. Elena s Annie se fakt snažili mi zlepšit náladu, ale tak nějak to prostě nepomohlo. Později to vzdali a alspoň se kolem mě snažili chodit po špičkách. Bylo mi to líto, ale prostě jsem ztratila takoví ten elán na nic jsem neměla chuť. Když v tom mi ale zazvonil telefon. " Dobrý den slečno Forbsová, už je vám lépe?" Ozval se hlas ředitele. " Dobrej, ale dá se to." Odpověděla jsem. "Chtěl jsem se zeptat jak to vidíte s tím Londýnem je to už za týden, poletíte? " Na chvíli jsem se zamyslela, ale znala jsem odpovědět, tak proč to natahovat. "Nikam nejedu, děkuji za příležitost, Nashle!" Elena stála ve dveřích a smutně se na mě dívala. "Poslyš Lex. Vím, že to teď máš opravdu těžké, ani já s Annie, natož nějaký ředitel nemůže vědět čím sis prošla a co teď cítíš za vinu, nebo bolest v tvém srdci, ale zamysli se, tady to na tebe všechno bude akorát padat a to ještě pěkně dlouho. Vím, že nemáš teď chuť letět do země, kde to ani neznáš, ale myslím si, že by se dalo v Londýně na ledaco zapomenout, myslím si, že by ti to pomohlo. " S uslzeným obličejem jsem jí pohlédla do tváře. A zjistila, že má vlastně pravdu. " Tak dobře, usmála jsem se a pevně jí objala." Zavolala jsem ředitelovi a domluvila se s ním, že budu v pondělí stát na letišti. "Lexi, mohla bych tě o něco poprosit?" požádala mě El. "O co?" Už teď jsem věděla, že se mi ten návrh nebude líbit, ale je to moje dobrá kamarádka a byla tu pro mě vždy, když jsem něco potřebovala, teď je řada na mě. " Víš je tu jeden koncert.." Ajaj.. pomyslela jsem si." No Annie nechce o One Direction nic slyšet a já tam sama jít prostě nemůžu." kouzelně se usmála. "No dobře, kdy to je?" zeptala jsem se. " V pátek."

Taak joAlex nemá vůbec náladu nikam chodit je pořád zdrcená z té události s Maxem, ale přece jen s Elenou půjde, co myslíte, že se tam stane? :O

-