Potomci staré Valyrie

Černá mračna nad nejvyšší věží Dračího kamene, protne zlatě se klikatící blesk, doprovázen mohutným zaburácením hromů. V úleku otevřu oči a zmateně je třeštím do naprosté tmy vlastní ložnice. Po chvíli se trochu zorientuji a konečně rozeznávám jednotlivé obrysy nábytku a vybavení v místnosti.

Znovu zahřmí a já se zaposlouchám do jinak naprostého ticha, které panuje v celém hradu. Každou chvíli očekávám, že všeobecný klid naruší rychlé vyděšené krůčky bosých nožiček po chladné dlažbě a tichý rozmrzelý pláč. Můj poslední synáček Viserys II. sice oslaví na jaře již 5. den jména, ale pořád se bojí bouřky a rád se se mnou mazlí v posteli, když ho něco v noci rozruší. Po chvíli, kdy se nic neděje čekání vzdám. Nejspíš si zalezl k jednomu ze starších bratrů.

Zavřu oči a snažím se znovu usnout. Rukou se smutně dotýkám prázdného místo vedle sebe. Manželova strana lůžka je pořád ustlaná, což znamená, že se opět zdržel v hodovní síni, s potulnými rytíři a bratry z městské hlídky v dobré společnosti, nad poháry silného vína.

Ale kdo by mu to zazlíval. Dobře vím, jak moc se tady nudí a chybí mu bitevní vřava, pocit napětí ze všeobecného ohrožení života a možnost do sytosti riskovat vlastní krk.

Jak často s oblibou říkává můj drahý choť, „Vyspím se až v hrobě".

Touhle větou mě odbyde pokaždé, když bych mu náhodou ráno chtěla spílat, že by měl víc odpočívat a užívat si dlouhodobého míru.

Ve vzduchu začínám cítit déšť. Větřík proudící do místnosti se natolik ochladil, až se zimomřivě otřesu a přitáhnou si peřinu víc k tělu. V tu chvíli se ozve rána za dveřmi, posadím se a napjatě čekám co se bude dít. Dost mi to připomíná dobu, kdy se takhle noc co noc vracel můj první manžel Leanor úplně na mol, s milencem v patách a neochvějným odhodláním splnit svou manželskou povinnost...

Nicméně po chvilce bouchání, šoupání, klení a hihňání se dveře konečně otevřou. Místnost ozáří mihotavý kužel světla a s hrdým úsměvem dovnitř vpadne strýček Daemon se vzpouzejícím se tělem přehozeným přes rameno.

Zatím co já překvapeně hledím na obě postavy a nemám nejmenší tušení, kdo ten chudák je, protože má natažený pytel přes hlavu... On ho hodí na zem jako pytel brambor a pyšně povídá.

„Podívej lásko, co jsem našel před Vermithorovou slojí. Ten blázen se sem musel trmácet hodiny na lodi, kvůli nějakému lupení, co tam sbíral, tak jsem ho taky sebral."

Mile se usměje a špičkou v jezdecké holínce ležící osobu nakopne, až bolestivě zasténá. Zamračím se.

„Na Vhagar určitě nepřiletěl, té staré potvory bychom si jistě všimli. Škoda, jen že se ten starej mrznout nevzbudil."

Co?? Tak počkat, teď jsem se musela určitě zaručeně přeslechnout. Zamračím se ještě víc, jak usilovně přemýšlím, nad tím, co mi vlastně Daemon říká...

Nicméně můj drahý manžel nehne ani brvou a nevzrušeně mluví dál.

„Možná by ho usmažil za živa... A byl by aspoň od jednoho z těch Alicentiných spratků pokoj."

Škodolibě se zašklebí.

Nee... To... To, tohle přeci nemůže myslet vážně?! Vždyť tohle se dá téměř považovat za únos. Uvnitř začínám lehce panikařit, ale na venek zůstávám klidná jako nezčeřená vodní hladina...

„Počkej zlato. Co to povídáš? Můžeš mi prosím jasně a popořadě vysvětlit, kdo je to a co dělá v naší ložnici? Myslím, že jsem ti špatně rozuměla." Asi ještě spím, pomyslím si v duchu.