Jedna noc

1. Bradavický expres

Vážená slečno Grangerová,
při příležitosti desátého výročí bitvy o Bradavice si vás tímto dovoluji pozvat na slavnostní večírek, který se uskuteční v sobotu 5. července ve Velké síni. Bradavický expres odjíždí ve tři hodiny odpoledne z nástupiště devět a tři čtvrtě.

S přáním hezkého dne,

Ředitelka Minerva McGonagallová.

Hermiona držela v rukou pozvánku a nervózně si ji četla stále dokola. Pak ji odložila na stolek vedle pravé ruky a podívala se na sebe do velkého zrcadla, co měla v ložnici. Vlasy, které pro tentokrát byly uspořádané a vyčesané do nižšího drdolu, zvýrazňovaly její štíhlý krk. Černé šaty se jemně leskly v paprscích slunce. Chytila látku do rukou a nadzvedla ji tak, aby byly vidět i černé lodičky. Nebyla si jistá délkou šatů, neboť se bála, že zakopne.
Jenže tyhle obavy vystřídaly další. Jiné a větší.
Bude tam Ron? Potkají se? Budou spolu dokonce mluvit nebo se ignorovat? Neměla odvahu se zeptat Ginny, jestli ví, zda se tam chystá. Ron byl u nich zakázané téma. Teď toho ale trochu litovala, alespoň by na to byla připravena. S povzdechem na rtech se přemístila.

Bradavický expres na ně čekal přesně tak, jako tomu bývalo kdysi. Jen teď se na nástupišti netlačily malé děti, nervózně přešlapující a brebentící o tom, co je asi čeká. Teď tu byli dospělí lidé, kteří se, povětšinou radostně, vítali s každým kdo prošel okolo. Hermiona samozřejmě okamžitě upoutala pozornost všech. Členka zlatého tria, pozornost upoutá vždy a všude. Pořád si na to nezvykla. A to už je to dlouhých deset let.

„Hermiona!" zakřičel Neville z dálky. Letmo mu mávla, ale víc nestihla.

„Slečno Grangerová!" objevil se u ní fotograf. „Mohu?" kývl bradou směrem k foťáku.
Nasadila jemný úsměv a vůbec se nepozastavila nad tím, že se kouzelníci posunuli dopředu a konečně nemají stroje jak z minulého století.

Hned jak ji ozářil blesk, objevil se vedle ní Theo. „Kdybych neměl holku, nejspíš by naše přátelství dnes večer vzalo za své," plácl se rukou do hrudi, jde nejspíš bylo srdce a očima ji obdivně přejížděl po šatech.

„Nekecej," zasmála se. „Je tu už Harry a Ginny? Nutně potřebuju do společnosti někoho, kdo na mě neciví jak na Merlina," protočila očima a pousmála se na starou paní, která se jí skoro klaněla, když ji míjela.

„Myslíš, že Potter ti v tomhle pomůže? Ten je určitě obsypaný fanoušky a dává autogramy!" ušklíbl se. „Ale Ginny je támhle," ukázal prstem  k zadním vagónům. „Vedle budoucí paní Nottové."

Hermiona se zarazila. „Co? Už?" zeptala se zmateně.

„Ne, ale říkal jsem si že třeba na Astronomické věži nebo třeba uprostřed famfrpálového hřiště... by to mohlo být celkem pěkný."

Hermiona div že nevypískla. Ale protože se krotila, tak jen maličko povyskočila a stiskla Theovi ruku. „To bude krásné! Kdybys potřeboval nějak pomoct..."

„Prosím tě... budeš mít co dělat. Beztak se nedostaneš z parketu, se na sebe podívej!" zakoulel očima. Na to ho Hermiona bouchla do ramene, z čehož si nic nedělal, protože věděl, že víc to bolelo ji jak jeho a popadl ji za loket, aby ji gentlemansky protáhl přes dav za Ginny.

„Vybraly jsme dobře," řekla pyšně a šťouchla loktem Grace, která spokojeně přikyvovala.

„Sekne ti to," potvrdila.

„Dík," protočila nad nimi očima. „Kde je Harry?"

„Hned jak jsme přišli, odchytli si ho nějací lidé... slyšela jsem jen něco jako: zachránce, vyvolený, blabla..."ušklíbla se. „Tak jsem ho tam nechala, stejně mě zas naštval," zabručela.

„Jak to?" zamračila se Hermiona. Věděla, že i dokonalý pár jako oni dva, se dokážou pohádat, ale i přes to si doufala, že ustojí všechno.

„Včera mi oznámil, že zas odjíždí..." povzdechla si. „Na měsíc!"

„Pomalu by sis měla začít zvykat, že ho pryč posílá Hermiona," podotkl rýpavě Theo.

Hermiona po něm šlehla pohledem. „Mlč," uzemnila ho. Zase se jí sevřel žaludek. „Ginny, víš že s tím se nedá nic dělat... jako bystrozor má dost povinností," povzdechla si.

„Kdyby konečně vzal toho vedoucího, nemusel by tak často pryč!" uhnula Ginny pohledem.

Jenže tohle Harry nechtěl. Dokud mohl a měl plno sil, chtěl jezdit po světě, hledat smrtijedy a vůbec nedovolit, aby se opakovalo to, co už se dvakrát stalo. Když pár měsíců zpět, odmítl povýšení, byl to pro každého šok. Nikdo to nechápal. Víc peněz, volna... neber to. Jenže Hermiona ho znala a chápala. Ještě nechtěl sedět zavřený v kanceláři.

Písknutí píšťalky všechny donutilo zmlknout a odebrat se do vlaku. Trochu si povzdechla nad úžasným nápadem Minervy. Budou se teď několik hodin tlačit ve vlaku, zatímco ona si spokojeně sedí ve své komnatě.
Zvedla hlavu a rozhlédla se. Plno známých tváří... doufala, že stačí spoustu z nich alespoň pozdravit. Rona neviděla. Pro zatím se jí ulevilo.

Našli poslední volné kupé. Hermiona si oddechla. Stát na podpatcích celou cestu... to by byla smrt. „Musím si odskočit," oznámila jim Ginny jen co si sedla.
Hermiona se zahleděla z okna. Cesta ubíhala. Místo velkých domů byly stromy a louky a Hermiona se nemohla vynadívat. Hezké počasí tomu dodávalo ještě lepší atmosféru.
Jenže jedno zaklepání dokáže pokazit úplně všechno.

„Hele! Celá rodinka Weasleyových!"
Nadšený výkřik Thea, Hermionu víc znervóznil. Z okýnka dveří na ně mávali Molly a Arthur.  Uviděla ale i další... Billa, Fleur, Percyho a když se otevřely dveře a Molly s Arthurem se posunuli dovnitř, zahlédla i Rona.
Spěšně zdravila všechny, když se snažila procpat ven. „Seženu Harryho, určitě by tu chtěl být," zamumlala a protáhla se ven.

Když nastupovali do vlaku, nepočítala s tím, že by se potkali dřív jak ve Velké síni. Jenže to nebylo to hlavní co ji rozhodilo...
Měl s sebou i doprovod. Moc si ji nestihla prohlédnout, ale fotku v novinách měla nastudovanou dopodrobna. Když to před dvěma měsíci četla, zdálo se to jako neškodný blábol, který teď však dostal obrysy.
Neviděli se spolu od rozchodu. Tři roky a kousek... sama moc nechápala jak se to povedlo, když se s ostatními celkem normálně vídala. Ale tušila že v tom má prsty Harry.

Otevřela dveře, kterými se chtěla dostat do dalšího vagónu, ale neuvědomila si, že bude muset překonat mezeru mezi nimi. Ano, sice tam bylo něco, co mohlo připomínat podlahu, ale i tak viděla koleje pod ní. Maličko zavrávorala. Podpatky tomu nedodávaly na bezpečnosti. Přemýšlela, jestli to zvládne, nebo se má vrátit zpět a zalézt si alespoň do jiného kupé.

„Utíkáš?"

Hermiona leknutím o krok ustoupila. George ji raději podepřel.

„Ahoj, jdu najít Harryho," snažila se překřičet rachot vlaku.

„Takže utíkáš..."

„Ano," povzdechla si.

„Sundej si boty. Tohle jen tak nepřejdeš..."

Když udělala jak řekl, sebral jí boty z rukou a sám přešel do druhého vagónu. Pak se natáhl, aby ji chytil za ruku a pomohl přejít.

„Díky..."

„Není zač, však já si to jednou vyberu, budoucí ministryně," mrknul na ni. „A Harryho nehledej, už je tam. Minuli jste se."

Zavřela za sebou dveře, šlo to dost ztuha a vydala se dál do kupé. Zdravila všechny i ty co neznala, neboť oni zdravili ji. Tenhle vagón byl zaplněný míň, ale prázdné kupé tu asi nebylo.
Když došla až na konec, do jednoho kupé nebylo vidět, protože byly zatažené závěsy. A tak když tam vešla, nejprve se šťastně pousmála, že je tam volno a pak...

„Grangerová..."