kluk z kupéčka

úvod

Ani dnešní ráno na vlakovém nádraží nebylo jiné než obvykle. Lidé pomalu odcházeli a přicházeli, stejně tak jako vlaky přijížděly a odjížděly. Jenom já jsem stále seděla na lavičce jako každý den a koukala do prázdna. Ve stejný čas jako obvykle jsem se vydala na kolej devět vpravo a čekala na příjezd rychlíku, který by měl přijet každou chvíli. Po nějaké době, kterou strávíte na nádraží zjistíte jak to funguje, kde vlak zastaví aby jste si mohli najít místo k sezení, nejlépe samozřejmě prázdné kupé. Kde se zavřete a zatáhnete rychle závěsy aby ostatní prošli kolem a pochopili, že zde pro ně již místo není. Ale takové štěstí bohužel nemám. Dveře kupéčka se otevřou a dovnitř vejde starší paní s červeným svetrem. Obvzlášť miluju ty lidi, kteří se ani nezeptají jestli u sebe mám místo a samozdřejmostí si sednou. Ani tato paní nebyla vyjímkou. Chvíli před mou konečnou stanicí jsem si šla stoupnout do uličky ke dveřím a čekat až vlak zastaví. Nebyla jsem tam sama. Předemnou již stál kluk, o něco vyšší než já s modrýma očima a hnědýma očima. Podíval se na mě a lehce se usmál. Úsměv sem mu vrátila a odvrátila zrak k okýnku. Když se nedíval pozorovala jsem ho, když  jsem se nedívala já pozoroval on mě. Jen občas jsme se střetli svými pohledy a lehce se na sebe usmáli. Vlak zastavil dveře se otevřely a on mě pustil abych mohla vystoupit první. Otočila jsem se na něho, naposledy jsem si ho prohlédla a poděkovala mu. On jenom přikývnul hlavou a každý jsme si odešli svojí cestou. Věděla jsem, že už ho nejspíše neuvídím a nebudu lhát, že mě to nemrzelo. Celý den se vláčel a já se nemohla dočkat až dojedu domů. Cestou na vlak jsem doufala, že ho zase uvdím, prošla jsem celý vlak a namlouvala si, že to bylo jenom kvůli tomu abych si našla nějaké dobré místo. Moc dobře jsem věděla že tohle je jenom lež, kterou si nalhávám. Nakonec jsem se zeptala nějaké starší paní jestli si k ní můžu sednout.  Doma jsem se snažila soustředit na písemku která mě měla čekat druhý den, ale on mi z mysli neodešel.