Avenger Amnesia [CZ]

Kapitola 2.

Bruce Banner... To jméno mi bylo až podezřele povědomé. Nejen povědomé, doslova se mi hnusilo.
„Znám vás?" přimhouřila jsem oči, a prohlédla si ho.
Odpověď se mi dostala až nezvykle rychle.
„Nepamatuji si na vás, ale to neznamená, že se neznáme." Vím, že jsem ho znala. Určitě. Ale vždycky, když jsem si myslela, že už jsem na to přišla, mi ta odpověď vyklouzla.
Zadíval se do papírů které svíral v ruce. Potom si hrábl do kapsy pláště a vytáhl černou propisku, s níž následně začal něco čmárat do desek.
„Kde to jsem?" zeptala jsem se hloupě, a znovu jsem se porozhlédla po místnosti. Nevěděla jsem proč, ale automaticky jsem začala hledat únikovou cestu. Popravdě, začínala jsem sama sebe trochu děsit.
„To by nebylo moudré prozrazovat," řekl, ale pořád nepřítomně zíral do papírů a horlivě zapisoval, "zatím."
Proč tu sakra byli všichni tak neskutečně klidní? No, u Bruce mi to možná trochu dávalo trochu smysl, ale zase jsem nevěděla proč... No, tak si prostě představte, že si váš mozek pamatuje jenom to, co si pamatovat nepotřebujete, a to co potřebujete je prostě pryč. Úplně jsem viděla svůj mozek jak povídá: „Jé, ty máš ale hezké vzpomínky! Určitě bys nechtěla, aby ti je někdo vymazal!"
„A proč si nic nepamatuju?" odfrkla jsem si a založila ruce na hrudi.
Po tomhle Bruce nervózně strnul. Papíry, do kterých doteď neskutečnou rychlostí čmáral, si pevně přiložil na hruď a prohlédl si mě s přimhouřenýma očima. Ruka s propiskou se mu svezla k boku.
„T- ty... Si nic nepamatuješ?"nakrčil obočí a nervózně po mně těkal očima. Bylo to strašně nepříjemné, jakoby se mě snažil propálit pohledem a najít něco, co mu uniklo.
„Sakra, vypadám snad na to, že bych vám lhala?" zamračila jsem se na něj.
Banner se otočil směrem k vojákovi a s dlaní před pusou na něj potichu mluvil. Heh, jako by se bál, že ho uslyším. Druhou rukou při tom rukou horlivě gestikuloval do všech stran. Při každém slově byl Bannerovo pohled o něco klidnější. Asi po dvou minutách, co spolu mluvili a já je neslyšně pozorovala, se na mě Banner otočil. Voják zjevně z rozhovoru na druhou stranu nebyl příliš nadšený, podle toho jak se tvářil.
,,Tak jo, teď tě odsud dostaneme, sám jsem nikdy nebyl zastáncem těchto... Hm, skleněných vězení," suše se zasmál, jakoby si tohle sám už někdy zažil (co já vím). Nic jsem nenamítala. V hlavě už se mi začal totiž formovat plán na útěk.
Když se Banner rázně rozešel k dotykovému systému na otevírání 'vězeňských cel', voják ho váhavě chytl za rameno.
,,Doktore, vážně si myslíte, že je to dobrý nápad?," zeptal se nejistě a začal přešlapovat z nohy na nohu, ,,nemůžeme jí věřit. Měli bychom ji lépe zajistit. Je prostě nepředvídatelná, jako všichni od nich." Poslední slovo po mně plivl, jako by to byl jed.
,,Já poznám v lidech důvěru. A jí věřit můžeme," odpověděl s klidem Bruce. O co se to sakra snaží? Cítila jsem, jak se můj plán začíná obracet. No, možná bych se tu mohla trochu porozhlédnout... Sakra! Ten chlápek mi špiní mysl! Nejradši bych si v té chvíli dala facku na probuzení, ale upřímně. Asi by to vypadalo divně. Přece musím utéct! Je to můj... Úkol? Jak jsem na tohle sakra přišla? Prostě s nimi půjdu, co se může stát? Uteču kdykoli se mi zachce... Já si přece dělám co chci a kdy chci. Nikdo mě tu nebude držet.
Banner zmáčkl nějaká tlačítka na vězeňské cele a najednou se tam zčista jasna objevily dveře. Prostě si představte sklo. A najednou do něj někdo laserem vyryje obdélník. Jo, asi tak to vypadalo. Přísahám, že ty dveře tam předtím nebyly.
Do nosu mě uhodil závan čerstvého vzduchu (ne že by ten, co jsem tady měla doposud nebyl, ale tohle bylo zkrátka lepší, prostě za plotem je tráva vždy zelenější, znáte to) nesoucí podivný pach, jako v nemocniční ordinaci s příměsí nějakých chemických látek. Příjemně mi pročechral vlasy.
,,Jdeš?," vytrhl mě z příjemných pocitů, duh a růžových poníků voják. Zamračila jsem se na něj, ale pomalu vyšla z cely. Až jsem sama sebe při chůzi překvapila, jak moc atletickou postavu jsem měla. Sice drobná, ale drsná...
,,Teď tě zavedu za panem Starkem, až dáme hlavy dohromady, určitě vymyslíme co s tebou," hlásil mi doktor Banner, který byl ochranitelsky vedle mně, zatímco jsme šli po prosklené chodbě. Upřímně? Neměla jsem nejmenší tušení, kdo to ten velevážený pan Stark je. Jeho jméno na mě působilo tak egoisticky a namyšleně...
Ve skle jsem si prohlížela svůj odraz. Vůbec jsem si sama sebe nepamatovala. Teď se mi ale odhalovala moje podoba v celé své kráse. Na první pohled jsem si všimla svých pronikavých zelených očí s příměsí modré. Asi jsem s nimi dovedla docela nahnat strach. Cítila jsem se s nimi tak... Rebelsky.
Moje vlasy, které mi v jemných loknách splývaly na lopatky a lehce se při chůzi houpaly, měly temně hnědou barvu s příjemným leskem. Člověk by si je jistě rád spletl s černou, ale já si byla jistá, že je to hnědá. Obličej jsem měla velmi ostře řezaný, rty stažené do kamenného výrazu a nos šibalsky do špičky.
Voják se znechuceně táhl za námi a něco mi říkalo, že s námi asi souhlasit nebude. Každou chvíli jsem musela zahánět myšlenky na útěk. Přeci jen to tu zatím není tak zlé. Zatím, opakoval si pohotově můj mozek, zatím...
Za rohem jsme všichni tři vstoupili do výtahu (elevators are worthyyy :D omlouvám se, to jsem si nemohla odpustit :D). Všimla jsem si, jak Bruce na chvíli zaváhal nad tlačítkem patra s názvem 'bar', nakonec se ale rozmyslel. Takže je buď Banner alkoholik, nebo zkrátka ví, kde Starka hledat. Přikláním se dobrovolně ke druhé možnosti. Zase instinkt. Mám pocit, že alkohol a Stark se k sobě hodí mnohem víc než alkohol a Banner.
Snažila jsem se počítat, kolik pater jsme vyjeli, ale po desítce jsem to vzdala. Odhadem (ano, zase přichází na scénu můj výborný odhad) jich bylo celkem tak padesát, než jsme vyjeli do určeného patra. Pak se dveře od výtahu otevřely.
Stál tam poměrně vysoký muž v drahém italském obleku. Vlasy měl uhlově černé a roztřepené do všech stran. Kdybych si pro tohohle člověka měla vybrat nějaký poznávací bod, byl by to jeho knírek. Velmi specificky ostříhaný. Počkat. Já toho chlápka znám. A to určitě.
Cítila jsem, jak mi začalo tepat v hlavě a na týlu mravenčit. Najednou mi v hlavě začaly probleskovat vzpomínky. Tony. Stark industries. Filantrop (počkat, cože?). Ale proč ten červenozlatý kovový oblek? Bolest v týlu byla čím dál tím úpornější. Pohled se mi zamlžil a kolena se mi začala podlamovat. Ale před tím, než jsem stačila spadnout na zem, mě někdo chytil.

Tak, tady to máte. Snad se vám to líbilo, fakt jsem se do toho opřela :D Názory prosím do komentů a za votes vám dám pusu, až vás potkám (tak, a teď je mi jasný, že spolužačky ten vote nedaj :'D) :D. Díky za přečtení
- Fetch