Co bolí nejvíc ✔

V pondělí brzy ráno Sakura zjistila, že stojí, poněkud nervózně na verandě nechvalně známého sídla Uchihu, zelené oči zkoumaly okolí s tlumeným pocitem úcty. Vždycky věděla, že čtvrť Uchiů musela být grandiózní, celá ta léta, co byl Sasuke pryč, se na ni dívala zpovzdálí, ale nikdy úplně nenabrala odvahu vstoupit do staré, odlehlé oblasti – ani když se jí po něm nejvíc stýskalo.

Teď mohla s jistotou říct – to místo bylo jako něco přímo z pohádky.

Ulice byly opuštěné a barva na zdech byla vybledlá. Na chodníku byly praskliny a podél náhodných stěn byly červenobílé vějíře. Bylo jasné, že tyto aspekty mu ubíraly na kráse, takže pokud na ni zapůsobil tak, jak právě vypadal, Sakura se zamyslela, jaký by byl, kdyby byl klan Uchiha ještě naživu.

Zhluboka se nadechla a znovu se otočila čelem k velkým mahagonovým dveřím.

Sasuke se vrátil do Konohy před dvěma měsíci, ale mezi misemi, papírováním a dvojitými směnami měla stěží čas prohodit s ním víc než dvě slova.

Ne, že by on projevoval zájem o komunikaci, vzpomněla si a kousla si do spodního rtu.

Možná by to pomohlo k jejich sblížení, k posílení oslabeného pouta mezi nimi – nebo, v jeho případě, k vytvoření nového.

Potřebovala to – v její mysli nebylo pochyb o tom, že ano. Ale možná víc než to, potřebovala jeho – potřebovala svůj tým a potřebovala svého společníka zpátky.

Naposledy se zhluboka nadechla, zvedla ruku a dvakrát zaklepala na dřevěné dveře, poslala malou modlitbu k Bohům, ať je Sasuke uvnitř. Neměla možnost vědět o jeho každodenních činnostech, ale podle jejích vzpomínek, Uchiha nikdy nebyl ranní ptáče, takže pravděpodobně nevyšel z domu dřív než v poledne v jeho první den bez dozoru ANBU a veřejně prospěšných prací – v jeho první den svobody.

Pravda, dveře před ní se otevřely jen několik sekund poté, co zaklepala, odhalily objekt jejích myšlenek.

Nevypadal však moc šťastně, jak jí její logika říkala, že by měl vypadat. Byl oblečený ve svém obvyklém oděvu, dlouhých černých kalhotách a jednoduchém krátkém tričku, které mělo na zádech nepochybně vějíř Uchihů. Jeho vlasy byly v obvyklém rozcuchaném stavu, rysy bezchybné a bez emocí, jako vždy. Nebylo na něm nic, co by naznačovalo otrávení – kromě jeho očí. Jeho tmavé, bezedné oči, které se vpíjely do jejích vlastních, probodávaly její tělo, trhaly její hruď a drtily to, co zbylo z jejího srdce.

Jeho pokrevní linie byla jeho součástí, součástí jeho rodiny, ale také mu seděla lépe, než by komukoli jinému, věřila. Nikdy nepotkala jiného Uchihu, a možná ani nepotká, ale vždycky měla dojem, že jeho oči byly dost intenzivní i bez Sharinganu – jako varování, jisté znamení toho, co by mohlo přijít.

„Ahoj, Sasuke-kun," pozdravila, věnovala mu malý, nervózní úsměv. Při pohledu na něj se jí rozbušilo srdce, stejně jako vždycky, ale teď k němu musela vzhlédnout a její mysl se nedala oklamat – nepoznávala muže, který před ní stál. A krutá pravda byla – její instinkt jí říkal, že by se ho měla bát.

Nedostala žádnou odpověď na pozdrav, jedinou známkou toho, že ji slyšel, bylo obočí, které zvedl.

Povzdechla si, Sakura se rozhodla, že půjde rovnou k věci. „Um," začala, nervózně si zastrčila pramen růžových vlasů za uchu. „Doufala jsem..."

„Ne," odpověděl okamžitě chladným a drsným tónem.

Její hlava se v šoku zvedla. „Ani jsi-"