Byl jsem s Horicem venku a teď jdu domů..
*Jsem doma a jdu si psát úkoly.*
Úkol mi trval hodinu. Takže teď je 10 hodin. Nesestříhal jsem video, jenže jsem to slíbil a nechci poslouchat ty hatery, že jsem měl vydat video a nevydal, a jakej jsem čů... a neumim dodržet slib.. Ne díky.. Srstříham to video..
Jsou 3 hodiny, konečně to mam.. Jdu si lehnout, jsem strašně unavenej.. Zítra je škola, super..
Druhý den, což byl poslední den školy, jsem docela zvládal..
Po škole mi Horic napsal, ať k němu přijdu, že prej po hoodně dlouhý době přijede jeho sestřenice, a že ať se seznámíme.. Já jsem souhlasil protože stejně nemam nic jinýho v plánu.
,,Čau.." ,,Čau, musíme na letiště.." ,,Proč na letiště!?" ,,Bydlí v americe.. Jinak je češka a jmenuje se Anna.." ,,Aha.."
Jsme na letišti a přistálo letadlo.. Já jsem byl dost zvědavej, zná mě? Je hezká? Netušim, nic mi o ní neřekl.
Přiletí k Horimu holka.. Byla krásná..
,,Ahoj.." ,,Ahoj, já jsem Anna.." ,,Vadim.."
Šli jsme společně na kafe.. Horimu napsala máma že má jít domů. ,,Hele, musim jít.. Můžete tu zůstat, ať se víc poznáte.." Vim o co mu jde.. Mě jde o to samí..
,,Jo, klidně. Tak čau." snažil jsem se být nenápadný.. Vypili jsme kafe a šli jsme někam do parku. Dost jsme si toho o sobě řekli.. Já se o ní dozvěděl, že se přestěhovali do ameriky kvůli tomu, že jí její táta opakovaně znásilňoval.. Nejhorší na tom je že ho nezavřeli.. A dozvěděl jsem se toho mnohem víc.
Zpět k realitě...
O týden později
Jsme zase v parku..
,,Proč jsi tak smutná?." ptal jsem se. ,,Protože asi za dva dny odjíždím, bojím se že tady potkám tátu.. Ale zároveň se bojím že už tě nikdy neuvidim.."
,,Uvidíme se, musíme tomu věřit.. A před tátou jsi v bezpečí."
V tom si někdo odkašlal.. ,,Ale, ale.. Kohopak to tady máme..?"
Anna úplně zbledla. My jsme se zvedli z lavičky a já jí chytil za ruku.
,,Tak přítel jo.?" řekl ještě docela milým hlasem.. ,,Na to zapomeň ty děvko!!" zakřičel a dal jí pěstí. Já jí bránil. Strčil jsem ho a dal mu facku. On spadl a pak se vrhl na mě..
Pak mě chvíli mlátil. Co jsem si pamatoval naposledy, bylo to, že jí odtahoval někam pryč.. Křičela o pomoc, marně.. Nikdo v parku nebyl..
Zbudil jsem se v nemocnici..
Seděla u mě máma. ,,Kde.. Kde to jsem.?" ,,Jsi v nemocnici, zlato.." ,,A.. Kde je Anna?? Je v pořádku?" ,,No, víš.. Prospi se." ,,Mami! Tak kde je!?" ,,Nevíme, nejspíš jí unesl ten chlap." ,,Cože?" myslel jsem, že si dělá srandu. Cítil jsem se, jako kdyby mi někdo vrazil nůž do srdce.. Zamiloval jsem se do ní. Chtěl jsem jí to říct ještě ten den v parku.. Ale pak se to stalo..
Stékali mi po tváři slzy. ,,Prosím, běž, chci být sám.." řekl jsem mamce.. ,,Dobře, netrap se tím." řekla a odešla..
Anny pohled:
Znásilnil mě.. Zase. Chci utéct. Potřebuju Vadima. Miluju ho.. Nevím jestli žije.. Co když ne!? Můžu za to já!
Z přemýšlení mě vyrušil 'táta'..
,,Slíkni se, kurvo.." ,,Nechci." Tohle byla ta největší chyba co jsem mohla udělat. ,,Cos to řekla!?" ,,Emm.. Nic." V tom mi vlepil facku.. Roztrhal mi tílko a kalhotky. To jediné jsem měla na sobě.. Zase to udělal.. Nechápu proč.. Chci být s Vadimem. Jen on mi dokázal zvednout náladu a uklidnil mě..
Uběhl týden. Policie ho našla. Zavřeli ho na doživotí. Byla to neskutečná úleva. Anna ještě s Vadimem od té doby nebyla a Vadim nevěděl že jí našli, a že je v pořádku..
,,Vadime?? Pojď dolu, prosim tě.. Máš návštěvu." ,,No jo.."
Sešel jsem zklesle ze schodů. Koukal jsem se furt na nohy. Když jsem šel ke dveřím, uviděl jsem jí!..
Anny pohled:
Ježiši! Jemu se úplně rozzářili oči když mě viděl. Mě se rozzářili taky. On se koukl na jeho mamku a ta poznala, že má jít pryč.. Šla někam nahoru.. Vadim se za mnou rozběhl a obejmul mě. Já si obmotala nohy okolo jeho pasu..
,,Strašně jsem se o tebe bál.. Myslel jsem že se ti něco stalo."
Řekl jsem a pořád jsem tam tak stál, v objetí s ní. Doufal jsem že po tom, co jsem tohle řekl, odkryla moje city k ní.. Nikdy jsem jí nechtěl pustit. Ona si ale stoupla.. Když nebyla aspoň pár milimetrů ode mě, cítil jsem se jako člověk bez duše. Protože duše je nenahraditelná, a pro mě je duše Anča. ,,Vadime? Miluju tě. Já jsem se o tebe taky bála, strašně.." ,,Taky tě miluju.." řekl jsem a během chvilky jsme se začli líbat.. ,,Budeš tu dneska spát. To je rozkaz.." ,,Dobře." řekla a dala mi pusu.. Běželi jsme nahoru, protože přišla máma.. Byl už večer. Chvilku jsme se líbali..
,,Tak dobrou." řekl jsem jí. ,,Dobrou."
S tamtim na ní chvátat nebudu. Už kvůli tomu, co si prožila.. Až to bude chtít, tak to bude. Tečka..
,,Miluju tě Vadímku." ,,Já tebe taky, Aničko."
V objetí jsme usli.
Další měsíce probíhali v klidu.
Milovali jsme se až po půl roce a toho čekání nelituju.
Stále jí miluji a milovat budu. Ona je pro mě takový ten hřejivý pocit u srdíčka. Kterého se nechci nikdy zbavit, ten pocit, že ať se děje cokoliv, ona stojí pořád při mě. Nikdy ji neopustím, něčí hlas mi našeptává, že s ní, si splnim každý sen, s ní, jednou založím rodinu, že s ní, zvládnu všechny pády který nám život přistrčil.. Věřím, že s ní dokonce jednou, aspoň za 80 let, i zemřu. Ale máme čas.. Spoustu času, a toho musíme využít..
Stanovil jsem si nový plán. Každou sekundu strávim s ní. Krom školy samozřejmě.. Ale hlídat mi jí někdo bude! To si pište.. Nikdo jí už neublíží.. Možná v budoucnu jí někdo bude kopat ze vnitř. Ale to mi vadit nebude.
Amerika? What!? Co to je?
Už nikdy se tam nevrátí. Tady u mě ve vyhřáté postýlce, navíc se mnou, má domov! Už ji neopustím, už takovou chybu nikdy neudělám, !!Nikdy!!
