𝑰𝑵 𝑻𝑯𝑬 𝑺𝑼𝑵𝑺𝑬𝑻

kapitola 1

Moje matka byla vždy přelétavá, každý to věděl a všude se to šuškalo. S otcem byla nejdelší dobu, celých 5 let, pak se rozvedli. Měli nádherný vztah a ona ho zahodí kvůli miliardáři, kterého potkala v galerii. Nikdy jsem ho neviděla ani na fotce, a teď se k němu máme stěhovat a trávit s ním každou minutu života. Protestovala jsem, ale musela jsem s ní do toho odporného sídla, které budu nenávidět!

Zbývala jen hodina, hodina, než dojedeme do vyhlášeného sídla Fredericka Taylora. Hledala jsem si to na googlu, ne, že by se mi chtělo, ale když máte trávit zbytek života v cizím domě s cizími lidmi, potřebujete vědět veškeré informace. Celou cestu jsme nepromluvili, jen tiše poslouchali rádio a byli zabraní do vlastních myšlenek.
,,Jsme tady Es,"promluvila matka, když už se mi pomalu zavírali oči. Měla pravdu, před námi se objevila obrovská brána s pozlacenými vzory, jak neoriginální.
Od brány trvala cesta pět minut, sama jsem to počítala, než se objevila monumentální vila. Nedokázala jsem zakrýt svůj úžas, kterého si samozřejmě matka všimla a uchechtla se. ,,To neznamená, že to tu budu mít ráda,"procedila jsem skrze zuby než jsme vylezli z auta.

Frederick, mohutný, vysoký muž v obleku. Nic úchvatného, ale musela jsem uznat, že matka má vkus. Poznáte ho hned, elegantnost ze všech stran, umírám nudou. Mé oči však zaujalo něco jiného, lépe řečeno někoho jiného. Stál zády, ale všimla jsem si ho hned. Ty svaly! Divím se, že mi z kouktu úst nevytekla slina, jako buldokovy, protože to byl pohled na Boha. Zírala jsem na něj několik sekund, ale ta chvíle stačila, aby vycítil, že ho někdo neomaleně pozoruje. A v tu chvíli jsem se ztratila v oříškových očích s jemným nádechem zelené. Jeho černé vlasy lehce vlály ve větru, a když lehce vytáhl koukty úst, nemohla jsem odtrhnout oči.
,,Ach, ty musíš být Esmeralda!"stoupl si přede mě Frederick a já tak musela přerušit kontakt s Bohem. ,,Em, jo, to jsem. Těší mě,"podala jsem mu rozklepanou ruku, kterou vesele přijal a stiskl ji pevným obchodním sevřením.

Společně jsme se vydali dovnitř a matka mi to začala všechno popisovat. Byla tu snad tisíckrát, což je pochopitelné, ale i tak to bolí.
,,Tak a tady bude tvůj pokoj zlatíčko,"ukončila prohlídku a otevřela dveře do obrovského pokoje. Posadili jsme se společně na postel a matka se na mě konejšivě usmála. ,,Vím, že to bude těžké, ale časem si zvykneme Es,"povzbudivě se na mě pousmála. ,,Víš, že já si nikdy nezvyknu mami," uhnu pohledem a vydám se k balkónu. Musím být sama, zpracovat nové prostředí a zvyknout si alespoň pro začátek.

I v těch největších snech jsem si nikdy nepředstavovala, že bych bydlela v tak nádherném domě. I přes tu averzi vybudovanou vůči tomu muži jsem musela uznat, že má vkus. Na balkóně jsem strávila hodinu pouhým pozorováním zahrady a okolních lesů. Byli jsme na kraji města s částí sídla v lese, což bylo tak akorát. Pokoj jsem měla decentně vybavený, žádné křiklavé barvy, jen pleťový nábytek a obří postel. Přišlo mi to až depresivně smutné, takže si to nějak později vyzdobím. Převlékla jsem se do lehkých krátkých šatů a vydala se hledat kuchyň, protože jsem doslova umírala hlady.

Byla obrovská, podotýkám, že i to je dost slabé slovo, aby to vyjádřilo její krásu. Musela jsem se pousmát nad tou představou, co vše tady do budoucna vytvořím. Rozeběhla jsem se k lednici a začala vybírat co bych si dala. Nedokázala jsem si vybrat, měli tady doslova všechno. Nakonec jsem si vybrala pár ingrediencí na lazaně a pustila se do pečení. Pustila jsem si k tomu písničky, které rozhodně nesmí chybět na dobrou náladu. Pohybovala jsem se a zpívala do skladby od Billie a nevnímala okolí.
,,Marto, voní to nádherně," ozvalo se tlumeně a dotyčný otevřel dveře.