Slečna Haisetová

Cituj mě

Budu předstírat že ho neznám, nebo budu předstírat, že ho znám?

Nemohl být vyšší než tak o tří centimetry, ale nervózně jsem zírala na svoje Vansky. Třeba se tkaničky rozvážou, promění v bílý hady a uškrtí mě. Lepší než bejt mezi lidma. Jenže žádnýho škrtiče jsem kolem krku neměla. Tak jsem se zhluboka nadechla a konečně zvedla oči. Nervózní úsměv ukázal celýmu osazenstvu, že jsme doma nikdy neměly peníze na moje rovnátka. Oční kontakt. Tak, teď už to bude třetí vteřina, uhnu, podívám se na jeho rameno a pak zpátky, to by mohlo působit normálně, ne?
Zdálo se mi, že jeho koutky tahají nahoru stejný provazy nervozity jako ty moje. A tak jsme mlčeli, a já přemýšlela kam koukat, aby to působilo přirozeně, a poslouchala jsem okolní šum. Snažila jsem se najít nějakou konverzaci, na kterou bych se mohla upnout, ale hluku bylo moc. Cukly mi ramena a já se vzpamatovala. Vlastně tady mám práci, žejo.

„Čaaaau," protáhla jsem nepřirozeně pozdrav, „Já su to, já su Ema, z WhatsPoppin, vadilo by ti, kdybych se zeptala na pár otázek?"
„Ahoj, já jsem Honza," natáhl ke mně ruku. Nějak jsem si ji nevšimla. Visela mezi náma, protože jsem měla plný ruce práce s imitací normálního očního kontaktu. Uchectl se. „Nervózní?"
„Jo, umřela mi kočka," odvětila jsem. Proč? Protože s Jůlií nebylo nikdy težký udržovat oční kontakt. Rozesmál se. V mojí hlavě to mělo návaznost. Trvalo jen pár vteřin, než zaregistroval že já se nesmeju.

„Ježíš, promiň, já myslel že to myslíš jako," pravou rukou si zajel do vlasů, levou do kapsy.
„Mám na tebe pár otázek, ohledně nových pravidel na Twichi, tak jestli bych tě pak mohla citovat v reportu z týhle akce?" Lezlo to ze mě jako z chlupatý deky. Nikdo mi nenařídil, ať jdu zrovna za ním, ale chtěla jsem. Mohla jsem místo soukromý akce na malý straně pro známý a vlivný lidi koukat v Jáchymově s mojí babičkou na nebezpěčný vztahy. Nebo tam těžit uran. Kdybych to mohla dělat podle sebe, asi by mi to ani nevadilo.
Jenže mi bylo jasný, že musím chodit mezi lidi. Člověk se z knížek a seriálů naučí maskovat kde co, ale na plnohodnotnej vysokoškolskej život to nestačí.

„Jo, to nebude problém, co tě zajímá?"
Nadechla jsem se, abych ze sebe vysypala první otázku, ale očividně jsem se nadechovala moc dlouho. „Cituj mě, haha," vypadlo z něj v reakci na moje mlčení.
„Myslíš si, že dokážeš udržet 350 individuálních subů po celé léto?"
„nemyslím si, že to bude problém," zazubil se na mě. Ze zubů mi sklouzl pohled na černé triko.
„Máš tady to, asi kousek nějaký omáčky." Upozornila jsem ho. Je jednoduchý mě rozptýlit.
„Kde?" spatřil zaschnutou hnědočervenou skvrnu. „aaaa, nemáš kapesník?"
„nemám," za to mám v batohu v šatně lékárničku, troje sluchátka (dvoje bezdrátový, jedny, kdyby něco) láhev s vodou a přesnídávku. Takovou tu v sáčku. Když jsem nerovózní, používám ji místo dudlíku. Jenže s dudlíkem v puse se fakt špatně mluví.
„Já půjdu něco najít," sebevědomě se vydal směrem ke stěně s mozaikou. Předstíral to? Prej to předstíraj všichni, že ví, co dělaj. Já předstírat neumím. Ani lhát. A beru věci moc doslova. Poodešel pár kroků, ale pak se otočil.

„Ty nejdeš se mnou?" Myslela jsem, že na něj počkám,ale tohle byla upřímná lidská interakce přímo přede mnou. Nemohla jsemodmítnout. A taky jsme vyšli že zalidněný místnosti na chodbu, kde se každý nádechodrážel od nekonečně vysokých stropů.

Neztrácela jsem svoji soustředěnost. Nenapadlo mě žádný nenucený téma, který by nás mohlo spojit. Jemu umřelo morče, ne? Morčata umírají na spoustu způsobů. Stáli jsme u umyvadla. Snažil se vodou a mýdlem drhnout skvrnu, nepomáhala jsem mu, proč by taky? Vytáhnu zase mrtvou kočku, nebo jiný domácí zvíře? Ne, budu se držet naučenýho plánu, to přece znám.
„Máš pocit, že je nově nastavená hranice pro steamery adekvátní?"