Probudíš se?

6 0 0
                                    

Před očima jsem měl stále televizní zprávy, které oznamovali, že v místě, kde právě na zahraniční zpravodajské misi působila moje partnerka Julie, vybuchla bomba. Následující nekonečné dny jsem doufal, že je v pořádku. Bohužel 5 dní po incidentu mi začal zvonit telefon a já očekával to nejhorší.

"Ano u telefonu Jan Trojský," řekl jsem a snažil se zadržet zběsilý proud katastrofických myšlenek, které se mi proháněly v hlavě
"Jste přítel Julie Růženínové?" zeptal se mě hlas ozývající se z telefonu
"Ano jsem," odpověděl jsem mu a s hrůzou očekával, jaké informace mi hlas z telefonu prozradí
"Dobře, moje jméno je praporčík George Morgan a jsem hlavní vedoucí vojenské nemocnice české základny v Teheránu. Pečujeme zde o vaší přítelkyni, která při středečním atentátu utrpěla vážná zranění, ale její stav je nyní stabilizovaný, takže pokud vyjádříte souhlas můžeme ji transportovat do Fakultní nemocnice v Motole," vysvětloval mi poručík do telefonu.
"Ano s tím souhlasím," vypustil jsem s úlevou a zároveň nepopsatelným strachem o její život.

Její převoz společně s dalšími českými zraněnými se stal na chvíli tématem, kterým se zabývala i ČTK a já tak kromě telefonu, který každou chvílí měl zazvonit, jak jsme doufal, sledoval i nové informace od reportérů přímo z místa dění.

Dva dny od posledního hovoru, ve kterém jsem se dozvěděl, kdy dojde k převozu, mi telefon zazvonil znovu. Tentokrát to však nebyl poručík, ale opět neznámé číslo a ve mně se opět probudil ten vlezlý mrazivý chlad.

"Ano, u telefonu Jan Trojský," řekl jsem ihned po zvednutí telefon.
"Dobrý den u telefonu doktorka Alžběta Korunková z pražské Fakultní nemocnice v Motole," představila se mi doktorka a po malé pouze pokračovala: "Jste přítel Julie Růženínové?"
"Ano, jsem" odpověděl jsem a netrpělivě čekal na informace od doktorky.
"Dobře tedy, já jsem její ošetřující lékař a její stav se naštěstí po převozu nezměnil, ale bohužel je stále v umělém spánku. Pokud mám k vám být upřímná, tak není jisté, za jak dlouho či zda se vůbec probudí," řekla mi a v jejím hlasem bylo slyšet, že jí mrzí, že mi to musí říci.
"Aha a je možné ji navštívit?" zeptal jsem se.
"To ano, ale je nutné abyste si předem zavolal. Návštěva může maximálně trvat 2 hodiny," řekla mi a já si hned s ní domluvil, abych Jůlii mohl vidět už zítra.

Další den už jsem netrpělivě čekal před recepcí, kam po chvíli dorazila sestřička, která mě donutila se převléci se do sterilního oblečení a až pak mě pustila za mojí přítelkyní. Když jsem viděl všechny ty hadičky, které kolem sebe měla a vedly do nejrůznějších pípajících přístrojů, chtělo se mi brečet. Vinil jsem se, že kdybych ji nepustil, nemuselo by se z toho nic stát a já bych jí teď mohl doma v klidu objímat.
"Miláčku, probuď se prosím já, ale i tví přátele se o tebe bojíme." prosil jsme jí, když jsem si sedl na židli vedle postele a chytil ji za ruku.
"Vím, je to těžké, ale ty to určitě zvládneš, jsi ta nejsilnější a nejúžasnější žena, kterou znám. Vždycky, když jsem takhle mluvil, tak jsi se červenala, pamatuješ?" mluvil jsem na ni.
Dvě návštěvy hodiny utekly neskutečně rychle a já se s mojí milovanou Jůlinkou musel rozloučit.

Několik dalších návštěv se nic nedělo, vždy jsem ji držel za ruku a mluvil na ni, ale ona nereagovala. Až jednou mi stiskla ruku a po chvíli otevřela oči. K mé neskutečné radosti jsem uslyšel ty nejkrásnější slova, které moje uši za posledních pár týdnů mohly slyšet,: "taky tě miluju, ale mohl bys mi přestat drtit tu ruku prosím."
"Jasně, jasně promiň," řekl jsem a pustil její ruku.

Najednou jsem cítil na tváři její ruku, která si mě přitáhla do nejúžasnějšího polibku. Měkkost jejích rtů chutnajících po jahodách mi tak neskutečně chyběli, kdyby do pokoje nepřišla doktorka setrval bych v tom kouzelném polibku klidně až do konce světa.
"Pardon, že vás ruším, ale je nutné, abychom vám paní Růženínová udělali další vyšetření a mohli vás co nejdříve propustit," řekla nám a já byl nucen opustit svou milovanou družku.

Dva týdny po probuzení konečně Julču propustily a já jí společně s několika dalšími přáteli připravil u nás v bytě, ale já jsem plánoval ještě větší překvapení a to byla žádost o ruku.
Uprostřed večírku, kdy středem pozornosti byla moje nejúžasnější přítelkyně, nastalo ticho, když jsem vypnul hudbu a po chvíli promluvil: "Moje milovaná Jůlinko, když si se zranila, tak jsem si až bolestně uvědomil, že bez tebe nedokážu žít. Dny, které trávíš mimo domov a já se s tebou mohu spojit je pomocí telefonu, jsou pro mě nekonečně prázdné a smutné. Proto chci říci, že jako nejkrásnější trojský kůň jsi vtrhla do mého srdce a já jsem rozhodnutý, že tě z mého života už nepustím. Chci se tedy zeptat, vezmeš si mě a staneš se mojí milovanou manželkou?" řekla jsem ty nejvíce romantické věty, které jsem dokázal vymyslet.
Dalších pár vteřin se upírali zraky na překvapenou Julču, která naštěstí radostně vykřikla: "Ano, ano moc ráda."

Tak se za pár týdnů konala ta nejdokonalejší svatba, kdy jsem se oženil za tu nejdokonalejší dívku, kterou jsem v životě potkal. A co si myslíte, že Julča řekla na to, když jsem ji chtěl, aby nejezdila do válečných oblastí? Odpověděla mi, že od té nejúžasnější rodiny, která se brzy rozroste o nového člena, se nehne a radši bude působit doma.

Dostali jste se na konec publikovaných kapitol.

⏰ Poslední aktualizace: Sep 25, 2023 ⏰

Přidej si tento příběh do své knihovny, abys byl/a informován/a o nových kapitolách!

Střípky zamilovanostiKde žijí příběhy. Začni objevovat