Sbírka krátkých příběhů

Detektiv

5.6.2019 - Příběh Dylana Vernela

Den začal jako každý jiný. Po tom co se ,,to" stalo jsem nebyl vůbec připravený jít mezi lidi. Rána vypadala stejně - probudil jsem se s myšlenkou na ni a nemohl jsem vstát. Záhada, která provázela každý můj den již po celý 1 rok mi stále nedala spát.
,,To" o čem vyprávím je záhadné úmrtí mojí drahé přítelkyně, která před dvěma lety zemřela v jejich domě. Policie na nic nepřišla a můj skromný názor je takový, že se tím ani moc nezabývali.

Musel jsem se s tím pomalu srovnat. Ale i po celé té době jsem nabýval pocitu, že je to den ode dne horší.
Bohužel se nemůžu s nikým moc scházet, protože je distanční výuka a po celém světě řádí COVID a všichni situaci známe. Upřímně nejsem moc otevřený člověk a nejsem si úplně jistý, jestli by socializace pomohla, ale pár lidí s kterými jsem přišel do kontaktu tvrdilo, že ano. Jsem jiného názoru.
Samota měla jednu výhodu - a tou je, že mi dává prostor přemýšlet. Za dobu, kdy jsem téměř s nikým nemluvil jsem vytvořil plán, který mi měl pomoct vypátrat něco, co by mohlo odhalit víc věcí k případu mojí drahé Barbary. Nebo alespoň přijít nějakému vysvobození. Připadám si čím dál víc být šílený, jako bych přicházel o rozum. Blíží se den D, který bude ideální k uskutečnění mého plánu.

Pár dnů jsem přežil v nevědomosti a snažil jsem se vyčistit si hlavu. Chtěl jsem se s ní rozloučit, ale neměl jsem příležitost. Stále si stojím za tím, že tohle všechno je následek toho, že jsem se z celé situace nezvládl dostat. Její pohřeb proběhl ve velmi omezeném počtu lidí. Já tam nebyl.
Barbara měla velmi přísné rodiče, kteří si nedokázali připustit, že jednou dospěje a osamostatní se a už vůbec nebyli připraveni na to, aby se dozvěděli o našem tehdy rok a půl dlouhého vztahu. Vše probíhalo tajně, ale milovali jsme se. Žili jsme jeden pro druhého. Někdo by mohl říct, že jsme byli jen mladí a zamilovaní, ale věděl jsem, že ona je ta pravá. Ti motýlci v břiše, které jsem měl jen při pouhé vzpomínce na ni. Ten zvláštní pocit při každém dotyku mi říkal, že už nikdy nebude já, ale vždycky my. Ale něco nás rozdělilo - a já musel přijít na to, co to bylo. Proto jsem vyrazil.

Dům Barbary byl poměrně osamocený, nebyl v lesích, ale v části městečka, kde nestojí jiné stavby kromě nedaleké malinké budovy, která nebyla obyvatelná a dřív se používala jako nějaká čistička, kterou vlastnila její rodina. Teď byla uzavřená, ale k mému štěstí jsem dobře věděl, že se tam někde nachází vchod do chodeb pod jejich domem. Barbara mi o tom často vyprávěla. Nikdo mě nemohl vidět tam jít, objekt byl z venku střežený kamerovým systémem a obehnán velkým plotem - ačkoliv byl dům už přes rok neobydlený, protože se po její smrti rodiče odstěhovali. Byli bohatí a nebyl pro ně problém odejít a nechat vše tak, jak to bylo. Chápu, že taky potřebovali utéct. Ale já jí slíbil, že nikdy neodejdu. Byl čas vyrazit.

Čistička byla obehnána vysokým, ale proděravěným plotem. Samotná budova, schody a všechny zdi byly pokryté graffiti a po zemi se válely nedopalky od cigaret a spousta odpadků. Přistoupil jsem ke dveřím, které se daly lehce otevřít. Místnost kromě hromad dalších odpadků byla úplně prázdná, kromě obrovských železných dveří, které zřejmě zatím nikdo neotevřel. Byl potřeba klíč, který jsem měl shodou náhod u sebe. Barbara mi ho dala asi měsíc před tím, než se to stalo. Pamatuju si její slova, jakoby to bylo včera: Tohle máš na památku, stejně ho už nikdy nikdo nepoužije.
A ten případ právě nastal. Dveře měly malý otvor uprostřed a kolem kruhový tvar, s kterým nešlo bez klíče pohnout. Potočil jsem. Ozvalo se cvaknutí. Potočil jsem velkým železným kolem a dveře se pomalu otevíraly. Vedly do příšerné tmy. Posvítil jsem a uviděl schody, ale je jejich konec. Dal jsem se na cestu.

Strmé schodiště vedlo to velkých, tmavých tunelů. Bylo to obrovské bludiště plné tmy. Jediné, co jsem slyšel byly moje kroky, dech a tlukot srdce. Myšlenky vířili hlavou, ale zároveň v ní bylo zvláštní prázdno. Nebál jsem se. Cítil jsem, jakoby byla pořád se mnou. Celou moji cestu bludištěm doprovázel zvláštní zápach, který jsem znal z hodin chemie. Každá učebna chemie v které jsem byl měla tenhle zápach. Ale ne tak silný. Začínala mě bolet hlava. Abych zápach necítil, překryl jsem si nos rukávem.
Po pár hodinách nekonečného bloudění, žízně a začínajícího pocitu bezmoci jsem narazil na dveře.
Blouzním? Pomyslel jsem si.
Jasně zářily. Byly bílé, prosklené a za nimi jakoby svítila miliarda světel. Se špatným pocitem jsem k nim přikročil. Pomalu. Bum... bum... bum... srdíčko mi bylo jako o závod. Bolest hlavy se zhoršovala. Sáhl jsem po klice a druhou rukou jsem si zakryl oči. Záře mě oslňovala. Najednou dveře zmizely. Nebyly tam. Nahnalo mi to strach a rozutíkal jsem se.

Po chvíli jsem narazil na další schodiště. Neváhal jsem. Vedlo k poklopu, který šel jednoduše oddělat.
Zvuk vrzajícího poklopu mi pomohl ještě k větší bolesti hlavy. Ale byl jsem venku. Ocitl jsem se v malé místnosti, která zřejmě sloužila jako kůlna. Nářadí se válelo po policích, které ještě držely. Spousta byla spadená a hodně věcí leželo na zemi. Koukal jsem z okýnka. Obrovský dům. Poznával jsem ho. Otevřel jsem dvířka od kůlny a vyplavila se mi hromada vzpomínek. Dvůr a zahradu jsem dobře znal. Nemyslel jsem si, že se sem ještě někdy podívám. Ale stávalo se to skutečností. Všechny moje konspirace. V jednu chvíli jsem pocítil velkou úzkost a měl jsem tmu před očima. Asi jsem na chvíli odpadl. Už jsem nečekal. Zvedl jsem se a vydal se k domu.

Koukal jsem do výše položených oken. Jedno z nich bylo prasklé. Vzal jsem kámen a prasklinu jsem prorazil skrz na skrz. Vlezl jsem jím dovnitř. Všude byl prach a pavučiny, ale nábytek byl na stejném místě, jak si pamatuju. Párkrát se mi podařilo ji navštívit, když její rodina nebyla doma. Dům jsem důvěrně znal, ale i tak jsem byl v němém úžasu. Vždycky. Rozhlédl jsem se a můj zrak zůstal na točeném schodišti, které vedlo do vrchního patra. Paprsky prosvítaly velkými okny a před nimi stála slečna drobné postavy s vlasy do pasu. Stuhl jsem.
,,Barb?" Nevěděl jsem, zda se mi to pouze zdá.
,,Dylane? Co tady děláš?" Odpověděla a koukala na mě zděšeným výrazem.

Stál jsem jako přikovaný. Byla stejně nádherná jako ten den. Byla tam. Byla vše, po čem jsem toužil a nedokázal jsem ze sebe vydat už ani hlásku. Jen jsem se díval a nemohl se pohnout.
,,Proč jsi to udělal?" Začala scházet ze schodů.
,,C-c-co jsem udělal?" Nechápal jsem.
,,Tobě to ještě nedošlo, že ne?" S výrazem lítosti ke mně pomalu přistupovala.
,,Co mi má dojít?" Opravdu jsem nevěděl o čem mluví.
Mlčela. Její obličej polily slzy.
,,Co se děje, zlato? Mluv se mnou." Utřel jsem jí slzu.
Nebyla schopná slova.
,,Ty nejsi mrtvá?" Byla ledová, ale připadala mi dost živě.
,,Jsem. A ty taky." Zavzlykala a já byl v ještě větším údivu.
,,Co to povídáš? Proč jsi se neozvala? Co se stalo?" Kladl jsem stále více otázek.
Barbara popošla k oknu a ukázala prstem na něco, čeho jsem si před tím nevšiml. Leželo tam moje tělo.
,,Ty tunely jsou i po letech nebezpečné, je tam spousta výparů, které jsou životu nebezpečné. Říkala jsem ti, že to byla čistička chemikálií. A ty jsi tam strávil moc času... už to nepůjde vrátit zpět. A moje smrt byla moje vina. Naši se chtěli stěhovat, nedokázala jsem jim vysvětlit, že s nimi nikam nejdu... tak jsem..." ukázala na zápěstí. Měla tam jizvy.
,,To znamená..." zamyslel jsem se.
,,Co?" Koukla na mě.
,,To znamená, ...že už spolu budeme navždy..."