Ticho.
Nejdřív bylo ticho.
To není vzácné. Vesmír je nakonec více vyplněný tichem než zvukem. Vyplněný. Vtipné slovo pro tenhle kontext. Klouzavé. Jako by ticho mohlo něco skutečně plnit. Jako by absence mohla už jen ze samotného principu zabírat nějaký prostor, metaforický nebo skutečný.
Tak jako tak to tohle ticho zvládlo. Bylo plné.
V mnoha ohledech to bylo ticho jako každé jiné, zaměnitelné s kterýmkoliv jiným tichem v tom prázdném, osamělém vesmíru.
Nedalo se slyšet, jak bývá ostatně u ticha zvykem. A bylo strašlivě hlasité.
Nedalo se vzít do ruky. Bylo tak těžké ho držet, že se pod ním hroutily kosti zvyklé nést váhu celých lidí.
Nebylo hmatatelné ani hmotné. Bylo bodavé. Přelévalo se tam a zpět a občas se v malých kapkách rozlilo přes okraj.
Bez barvy. Někdy černé, jindy bílé. Někdy v tisíci odstínech modré, co se v očích ztrácí.
Ticho je absence zvuku. Je nějaký rozdíl mezi absencemi? Pokud je absence nepřítomnost, dokážeme pouze z různých absencí vyčíst, co není přítomné? Ne. Musíme vědět, co by přítomné být mělo. Možná tak není rozdíl mezi tichem jako absencí zvuku - a není rozdíl mezi absencí tečky na konci věty. Není rozdíl mezi absencí slova a není rozdíl mezi absencí celého příběhu. Jsou větší absence než jiné? A jak to z absence samotné zjistíme?
Tahle absence byla větší než malá a menší než velká. Tak jako to bylo to ticho, co se nelišilo od žádného jiného v celé realitě a současně bylo dokonale rozpoznatelné pro každého, kdo byl zvyklý ticha nabírat do rukou.
Bylo ticho.
A pak nebylo.
Byl to zvuk a tečka na konci věty a slovo a celý příběh. A nebylo to nic z toho. Byla to absence ticha.
Možná se nedají rozlišit velikosti jednotlivých absencí, ale mělo by být možné rozlišit velikosti jednotlivých dob. Čas má své měřítko, má svůj řád. Uvězněný v dílech, rozsekaný, popsatelný. Proč tedy člověk váhá? Proč ono měřítko protéká mezi prsty stejným způsobem jako to, co má měřit? Proč se osm hodin zdá být delších než dvacet tři let? Proč se to zdá být chvíle krátká jako výdech? Proč je šest a půl minuty delší než tři měsíce? Proč na sobě nesou břemeno věčnosti?
Možná člověk neudrží v dlaních vůbec nic. Čas. Ticho. Absence. Každá část existence, hmotná a nehmotná, vědomá a nevědomá, je křehká jako motýlí křídla.
Kdybych měl sto životů, chtěl bych alespoň v jednom z nich uchopit chvíli. Cítit ji v prstech, cítit ji každou buňkou těla. Nechat kolem ní pulzovat krev, nechat neurony, ať ji přeměňují ve výboje tisíckrát větší, než kdy bude ona. Chtěl bych ji držet. Chtěl bych o ní vědět. Chtěl bych ji políbit a pošeptat jí slova. A pak bych ji pustil z dlaní a na jejích křídlech by všechen pyl zůstal.
Někteří by možná řekli, že by to byla velká troufalost pokusit se chytit chvíli. Někteří by možná dokonce řekli, že je to odvážné. Jiní zas, že by bylo mnohem odvážnější ji s klidem a smířením pustit.
Odvaha. Heh. Nikdy jsem neměl slovo odvaha rád. Připadalo mi už mnohokrát, že je to slovo, které lidé používají, když nechtějí hledat jiné. Je to slovo, co zlehčuje okolnosti a bere si víc, než si samo zaslouží držet. Odvaha. Odvaha je překonání strachu, hádám. A jiných pocitů, co mohou a nemusí být převlečený strach. Zoufalství. Smutku. Bezútěšnosti. V tom ale dle mého odvaha zkrátka není ničím jedinečná. Není samonosná. Na jejím místě může stejně tak posloužit ignorance - a výsledek bude stejný. Může posloužit apatie a výsledek bude stejný. Může posloužit absence uvědomění a výsledek bude stejný. Kterákoliv z těch skutečností osvobodí chvíli z mých dlaní zrovna tak. To odvahu takřka znečišťuje. To ubírá hodnotu celé té pouti a všem činům, které odvahou popisujeme.
Síla. To by nejspíš bylo slovo mého výběru. Síla jakéhokoliv druhu a jakékoliv velikosti, jakkoliv dlouhého trvání. Síla je něco, čemu se nedá vzít hodnota. Síla je to, co bych použil, abych vyjádřil to největší, co mohu přijmout a co mohu dát. Síla je moje složení poklony. Můj obdiv. Síla je to, co chci, aby lidé vnímali - se vší silou toho slova.
Tedy, byla chvíle.
Byla síla.
A pak bylo ticho.
Bylo ticho, bylo ticho, bylo ticho, bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho bylo ticho
Bylo ticho, které bylo násilné. Nejtěžší a největší ze všech tich. Ticho, co se v mysli rozléhalo jako přívalové deště - někdy vyprahlé a jindy jako záplava beroucí všechny břehy, na které dosáhlo. Někdy se jen dotýkalo a jindy bodalo. Někdy si povzdechlo a jindy krvácelo. Někdy to ticho nebylo slyšet a jindy bylo tak hlasité, že z něj pukala srdce miliony mil vzdálená.
A v tom tichu se rozlehlo
A v tom tichu bylo dokonale slyšet
A v tom tichu křičelo do všech koutů
A v tom tichu
Vesmír řekl
