Samuraj

První kroky

Každý den jsem pracoval na svém poli. Jako velké množství Japonců v roce 1567. Moje rodina vlastnila farmu a já jsem ji měl jednou zdědit, jelikož jsem neměl sourozence, což byla v naší době velké vzácnost. Naše rodinná farma byla malá a vystavili jsme si na ni sami. Měli jsme spát e umístěné pole a kvůli tomu jsme toho moc nevypěstovali, abychom si vystačili s penězi, tak jsem chodil vypomáhat na statek jednoho z nejbohatších pomocníků císaře, který patřil do vojenské šlechty. Měl obrovské panství, na kterém pěstoval všemožné suroviny a zároveň vedl klan Hidejoši a měl jednu z největších armád.
Přes veškeré předpoklady, které jsem o něm měl mě překvapil. Platil dobře a vždy když jsem ho potkal se ke mě choval mile a povídali jsme si.
Jediný problém na jinak bez hybné zemi byli lidé, co si říkali Portugalci a přijeli k nám na lodích. Bojovali s němí a chtěli rozšiřovat své území. My jsme se jim bránili. Povedlo se nám je zahnat, ale i to nás stálo životy. Vycvičit jednoho našeho vojáka trvá hodně dlouho. Mají precizní výuku a katanou a dalšími zbraněmi, takže se nahrazují těžce.
Jednou mě Hidejoši oslovil: „Iwatani Naufomi, nechtěl by jsi se přidat k mé armádě?" To mě hodně překvapilo, protože většina vojáků pocházelo z rodin, které měli v boji dlouholetou tradici a učili se bojovat už od mala a normální občané se nabírali zřídkakdy. „Mas dobrou postavu a jsi na naše poměry hodně vysoký. Několik let budeš cvičit a mohl bys patřit mezi dobré bojovníky.”
„S radostí.“ Odpověděl jsem. Každý chtěl patřit k armádě. Byl hodně uznávaný, dobře placený a pokud potřebovali, tak jim normální občané museli pomoct. Navíc tohle byla přezka, která se neodmítá. Důvod , proč mě přijal byl nejspíš nedostatek vojáků, jelikož jsme utrpěli velké ztráty s Portugalci.
Ten den jsem se vrátil k rodičům domu až pozdě v noci. Řekl jsem jim, že se od zítřka stěhuju do sídla Hidejošiho, kde se budu učit bojovat.
„Buď na sebe opatrný. Výcvik bude náročný.“ Radil mi otec.
„Nezapomeň nás navštěvovat.“ Řekla mi matka.
Zbytek večera jsem se chystal potřebné věci a ráno jsem vyrazil.
Přišel jsem k němu okolo půl sedmé a už mě očekával.
„Ukážu ti, kam máš jí. Asi pět kilometrů severně odtud se nachází škola pro samuraje a ty půjdeš za svým mistrem Takamotou. Ten tě následující roky povede. Veškeré základní vybavení od něj dostaneš zadarmo a plat ti bude chodit jednou měsíčně. Hodně štěstí.“
Samuraj musí umět spoustu věcí, jako je třeba bok s katanou, noži, střílet z luku jezdit na koni a spoustu podobných věcí, takže jsem si byl jistý, že se následující roky nudit nebudu.
Došel jsem ani místo určení a podle pokynů jsem se ubytoval. Byl jsem překvapený velikostí a přepychem, který tu panoval. Všechny prostory tu byli vzdušné a vyzdobené. Budova a dojo, ve kterém se cvičí, obklopovala gigantická zahrada. Byla v ní skalka, jezírko i políčka na zeleninu. Daleko, na konci zahrady byly ovocné sady. Moje rodina by si s touto úrodou vystačila na několik let.
Abych to správné uvedl, tak průměrný obyvatel bydlel v malém domku a v jednou pokoji někdy spala i celá rodina. Spali jsme na zemi na funtonech a tady byla bytelná postel. Zahrada byla obsazená sakurami, které kvetly svou červenou barvou.
„Bude se ti tu líbit?“ Zeptal se mě někdo kdo stál za mnou. Byla to dívka zhruba mého věku. Byla oblečená v lehce narůžovělé jukatě.
„Je to tu nádherné. Nikdy jsem neviděl tak nádhernou zahradu.“ Odpověděl jsem jí ještě pořád omámený tou krásou.
„Naše rodina na tomto vzhledu pracovala po generacích. Poslal mě otec, za kterým jsi přišel, abych ti řekla, že ráno je snídaně v osm. O hodinu později se dostavíš na ranní nástup a tam ti bude každý den řečeno co máš dělat. Oběd je v jednu a večeře v sedm. Pokud se na  jídlo dostavíš pozdě, tak o něj přijdeš. Nemusíš ani chodit na tréninky, ale musíš projít zkouškou za půl roku a jelikož jsi přišel v polovině, tak se.budes muset o to víc snažit.“ Tím pro mě začaly náročné dny bez chvíle klidu. Musel jsem dohnat půlroční ztrátu a postavit se celém předsudkům, že nepocházím z rodiny se samurajskou tradicí.