Samuraj

Nejhorší

Další ráno jsem nastoupil k rannímu tréninku. Se mnou tam bylo asi dvacet dalších můžu. Měli na sobě oblečené bohatě zdobené jukaty, které značili, že jsou z bohatých rodin. Ode mě si držely odstup, ale aspoň jsem měl dost času se soustředit.
„Dobré ráno.“ Pozdravil nás nás mistr. „Dejte si jako obvykle ranní běh po vaší cestě. Ukažte Naufomimu, jak to tady chodí. Nejrychlejší z vás bude vést rozcvičku a běžte se najíst.“

Bez dalších slov jsme se rozběhli. Běželi jsme po zvlněné krajině a byla zarostlá stromy. Dnes jsem poprvé uviděl oceán. Vyběhli jsme na kopec a najednou cesta vedla po kraji skály a po mě pravé ruce bylo nekonečné moře.

Odhadoval jsem, že jsme běželi zhruba deset kilometrů a zpátky jsem se vrátil zničený a zadýchaný. Předklonil jsem se a zhluboka jsem dýchal. Nebyl jsem na to zvyklí. Rozcvičku jsem se snažil přežít, ale bylo to hrozně náročné.

„Nováčku, nejsi nějak moc unavenej? Možná, tě se na to člověk z chudý rodiny prostě nehodí. Možná by jsi měl radši jít zpátky.“ Řekl jejich vůdce a ostatní se začali smát a odešli na jídlo.

Tolik jídla na jednom stole jsem ještě nikdy neviděl. Tohle by mé rodině vystačilo na několik měsíců a tady to snědlo třicet lidí na jídlo jídlo.

Další dny nebyli zrovna dobrý a představoval jsem si, že to bude lepší.
Mohli jsme vyžívat své soupeře ke cvičným soubojům a já jsem se stal jejich terčem.
Užívali se, že je tu zase někdo slabší a všichni mě vyzývali. Neuměl jsem s mečem zacházet a měl jsem slabé ruce, takže mě poráželi a byl jsem neustále pomlácený od cvičných katan.
Tréninky probíhaly tak, že před snídaní jsme měli běh a rozcvičku, po snídani jsme měli výuku boje bez zbraně a po obědě jsme měli boj se zbraněmi. Po večeři jsme se mohli vyzývat k soubojům a ty se odmítnout nedali. Mohli jsme bojovat se dřevěnými noži, katanami, nebo bez zbraně, ale taky jsme mohli soupeřit ve střelbě na cíl. Pokud jste vyhráli, tak jste získali jeden bod do vašeho zápisu a to určovalo to, jak jste dobří a vaší hodnost. Hodnotil se i běh a v něm jsem se konečně začal probojovávat na lepší pozice alespoň v jedné věci.

Jednoho dne ale konečně přišla věc, která mi pomohla se zlepšit. Ten den jsem byl zase zmlácený tak, že jsem měl problém se pohnout a div jsem nevyzvracel večeři. Ležel jsem na zemi obličejem dolů a všichni ostatní už odešli.

„Nechceš pomoct?“ Ozval se nějaký hlas. Se vší námahou jsem se pokusil zvednou a podíval jsem se na toho člověka. Byla to dcera mého mistra. „Ošetřím ti ty rány.“
„Děkuji.“ Pomohla mi vstát a podpírala mě, dokud jsem se neposadil na blízkou lavičku. Někdy se stalo i to, že jsem tam zůstal spát přes noc, protože jsem byl moc zničený.

Modřiny mi namazala nějakou mastí a ranky obvázala. „Nic síť toho nedělej. Oni trénují prakticky od té doby, co se naučili chodit. Pokud chceš, tak bych ti mohla pomoct. Za týden odjedou, protože nastanou dá měsíce, kdy můžou získávat zkušenosti a slávu po celém našem císařství. Tobě v té době pomůžu cvičit a trénovat.

Bez tohoto 525 slov.