Zbavení Duše | Minsung

1.

Pohled Minha

Procházel jsem se po teplé zemi vedle vroucích kotlů a bublajících lektvarů a měl jsem namířeno k síni samotného lucifera, kvůli mně neznámému důvodu. Byl jsem dost nervní, ale nedal jsem to na sobě znát. Přišel jsem k velkým, mě známým, zlatým dveřím. Pomalu jsem dýchal. Buď po mně něco chce, nebo po mně potřebuje vyjet. Pomalu jsem se nadechl a otevřel jsem dveře. "Lee Minho! Co ti tak trvalo?!" zakřičel bouřlivě lucifer.
"O- Otče.. omlouvám se." klekl jsem si před něj a sklopil hlavu. "To bys měl!"
"C-co tě přivedlo mě zavolat?" zeptal jsem se pořád se sklopenou hlavou.
"Potřebuji duši draka. Tu nejmladší co je k mání."

Já jenom nevěřícně zamrkal očima. Dračí duše je ta nejvzácnější a na světě je jich méně než sto.
"D-Dračí? A j-jak ji mám najít?" zakoktal jsem.
"Jeongine, najdi nějakou dračí duši. Hledej ji ve školách. Potřebuju co nejmladší co půjde." zavelel lucifer.
"Ano pane." řekl jeongin a zavřel oči. Jeongin má schopnost darovanou od Lucifera, která umožňuje hledání různých druhů duší po celém světě.
Chvíli nastalo ticho, protože k vyhledávání určitých duší je třeba hodně soustředěnosti. V nepříjemně napínavém tichu Lucifer a stále klečící Minho čekali na spověď mladšího. 
"Našel jsem jednu duši. Ve škole v Soulu. Jistý Han Jisung. Pohledný." pousmál se Jeongin.
"Skvěle. Minho, posílám tě na zem do Seoulu pro duši Hana Jisunga. Máš čas na to ji získat dva týdny. Přijdeš do školy jako nový student. Rozuměl jsi?" zdůraznil hlas na poslední větě.
"Ano. Máte ji mít." nervózně jsem polknul a pevně jsem zavřel oči a čekal jsem až mě Lucifer přenese na Zem.

Pohled Jisunga

Vzbudil jsem se vypadajíc jako totální troska. Nacož jsem byl zvyklý. Přešel jsem před zrcadlo a zřel jsem svůj odporný odraz. Chvíli jsem se na sebe znechuceně koukal. Na své tmavé kruhy pod očima, suché popraskané rty, rozcuchané vlasy a obzvlášť na své oči co byly nateklé kvůli nedostatku spánku a přílišného brečení v průběhu celé noci. Pak jsem ale zaznamenal, že jsem vstal o hodinu později než jsem měl. Toho jsem si ale nijak zvláště nevšímal..přeci jenom se mi tohle stávalo téměř na denní bázi. Unaveně jsem se došoural ke sprchovému koutu a šel si dát sprchu. Vždycky když se cítím na nic dám si sprchu, je to jako rutina.

Zapnul jsem sprchu a teplá voda začala téct na moji medově tónovanou kůži. Snažil jsem se nad ničím nepřemýšlet a vmasíroval jsem si vodu do vlasů. Vnímal jsem na své kůži každou kapku která mi následně stékala po mém těle, horká voda žahající mou kůži. Ze sprchy jsem pak rovnou vyrazil s ručníkem kolem pasu do mého pokoje a vybíral si oblečení. Ačkoliv bylo léto vybral jsem si tepláky a mikinu pod kterou jsem si neobtěžoval vzít tričko. Dnes nebyl jeden z dnů, kdy jsem se cítil na ukazování mých nedostatků. Vystartoval jsem z domu a za mírně proudícího teplého větru jsem vyrazil do školy.

○

"Hane Jisungu, jdete opět pozdě!" zaburácela učitelka a já protočil očima. "Jako kdybych to nevěděl." zamumlal jsem si pro sebe a usadil jsem se do mé lavice na konec řady blíž k oknu, pokládajíc moji hlavu na svůj stůl s krátkým výdechem. Při hodině jsem nedbal na učivo a neměl jsem k daleko k usnutí. Má víčka se již sklápěla, byla těžká. Mé probrání bylo způsobeno náhlým zaskřípánín omšelých dveří. Dveřmi vešel do místnosti chlapec, nejspíš stejného věku jako já. Myslel jsem si, že je to nějaký kluk z jiného ročníku, a přišel třeba jenom pro křídu, ale v zápětí jsem zjistil že jsem byl na omylu.

"Tak žáci dnes přišel nový student. Představ se naší třídě." zvolala učitelka směrem k mně neznámému klukovi. Byl..Pohledný. Jakože naprosto neeticky vypadající. To snad ani není možný aby takhle člověk vypadal... Brunet s čokoládovýma očima, plnými rty, nádherným krkem a ty ruce? Ani nemluvě. Lehce jsem nevědomky pootevřel pusu a jenom ho obdivuhodně pozoroval.

On si mého pohledu všiml a ušklíbl se. "Jmenuju se Lee Minho, je mi 18 let a nic víc o mě vědět nepotřebujete." procedil mezi zuby. Tenhle Minho vypadá docela otráveně a ani jsem se mu nedivil..mluvení o sám sobě není jedna z věcí ve kterých se využívám. Ne počkat. Naprosto ji nenávidím.

Učitelka brunetovým slovů však nadále nevěnovala moc pozornosti a začala s jejím velice zábavným poučováním. "Studenti, Minho má velice dobré známky, berte si z něho příklad! Hlavně vy Jisungu." utrousila a vyčítavě na mě pohlédla.

Já si jen odfrkl a odvrátil od ní pohled. "Běžte si sednout támhle vedle Jisunga. Bude vaší pomoc potřebovat." Ta učitelka je tak strašná píč- "Co se mnou pořád máte za problém? Co jsem vám tak strašnýho udělal že mě tak nenávidíte?" zakřičel jsem. Úlekem jsem si rukou překryl ústa a uvědomil si co jsem to sakra vypustil z té pusy. Tohle bude průser. "Hane Jisungu? Po vyučování do kabinetu!" zakřičela učitelka. Ne ze bych svých slov litoval, vše co jsem řekl jsem tak myslel, ale můj tón nevyzněl úplně nejlépe.

"Fajn." protočil jsem očima a všiml si že ten nový kluk si ke mně již přisedl. "Ta učitelka je teda vopruz." odfrkl si on. "Ani mi nepovídej." zašklebil jsem se na něj. Brunet na mě pohlédl se svýma očima. Jeho oči odrážely všechno světlo které pronikalo skrz rozbité žaluzie. V té chvíli mi málem zastavilo srdce. Ihned jsem ucukl pohledem a sklopil jsem oči do dubového dřeva v podobě lavice.

Minho se uchechtl nad mojí reakcí. "Mimochodem těší mě. Minho." natáhl ke mně ruku. Naše pohledy se zase střetly a já uchytil jeho ruku a lehce s ní potřásl. "Taky. Jisung." pousmál jsem se.

Pohled Minha

Přišel jsem do třídy a představil jsem se. Všiml jsem si že na mě kouká nějakej kluk. Že by to byl on? Pft těžko- Jak může někdo kdo vypadá takhle zničeně mít ten nejvzácnější druh duše na celém světě? Já se na něj zašklebil a učitelka nařídila ať si jdu sednout vedle něho. Jeho jméno je Han Jisung. Takže to je on! No krása. Tohle mi hraje do karet. Už mám v hlavě menší plán co s ním udělám.

Pohled Jisunga

Po úmorné hodině matematiky plné počítání s písmenky a nečekaného zkoušení, ze kterého jsem dostal čtyřku, se mi ulevilo. Vyšli jsme spolu s Minhem ze třídy a já se rozmýšlel co dělat. Najednou promluvil. "Jsou tady nějaký záchody? Potřeboval bych..však ty víš co." mrkl na mě. Aha? Snaží se mě sbalit? To asi těžko Jisungu, zklidni hormon. "Jasně. Pojď se mnou." odpověděl jsem klidně jakoby nic divného neřekl. "Jsi divnej Lee Minho, víš to?" pousmál jsem se. On vypadal že by chtěl něco namítnout, ale místo toho se usmál.

Procházeli jsme chodbou, až jsme došli k těm zmiňovaným toaletám. "Počkám tě venku." řekl jsem. On mě však chytil za ruku a řekl: "Pojď se mnou. Prosím." podíval se na mě roztomile. Tohle bude moje smrt vám říkám. "Fajn." pokrčil jsem rameny a už mě za zápěstí táhl ke kabince. Pak ho pustil a já jen sykl bolestí. "Tschh- máš pevný stisk." chytl jsem se za zápěstí a dramaticky si ho pofoukal. "A ty seš malá citlivka." ušklíbl se a štípl mě do tváře. "AU?! A to bylo za co?" uraženě jsem se na něj podíval. "Jseš až moc roztomilej. Tvoje tváře vypadaj jak od nějaké veverky, když si do nich dá ořechy." zachichotal se. "Veverky?! Radši už zalez do tý kabinky." odfrkl jsem si a založil ruce v kříž. "Jseš roztomilej když jseš naštvanej." zašklebil se Minho a vešel dovnitř kabinky. "Jseš fakt divnej Minho." zachechtal jsem se. "A ty jseš roztomilej." zasmál se. Já se opřel a zeď a sjel po ní dolů až na zem kde jsem si sednul a opřel si hlavu o kolena.

Po pár minutách vyšel ze záchodu a já se ušklíbl. "Cos tam dělal tak dlouho?" prohlídl jsem si ho od hlavy k patě a lehce si jazykem přejel po zubech. "Co myslíš? Jseš úchyl." zašklebil se. "Ty ses ani nepozastavil nad tím co myslím, takže já tady ten úchyl nebudu." pousmál jsem se. On protočil očima a podíval se na mě stylem "jako vážně?"
"Kupodivu jsem vykonával potřebu." zazubil se a vzal mě za ruku, kterou mě znova táhnul, ale tentokrát zpátky ke třídě.