Proplétám se ulicemi plných lidí a snažím se vyhnou co nejvíce z nich. Kéž by i oni měli stejnou snahu, ale naštěstí už jsme skoro tam, už vidím krásnou prosklenou kavárnu, skoro cítím i teplo a vůně které z ni vychází. Vidím už i Moje dnešní rande, další marný pokus o to najít mou slřízněnou duši. Sedí nad hrnkem v rohu kavárny a kouká do telefonu, je to muž ve středních letech, nijak odlišný od těch předešlých. Vejdou dovnitř, můj příchod je doprovázen hlasitým zvukem zvoneku nad dveřmi. Díky němu se na mě otočí, odloží telefon a přívětivě se na mě usměje. Posadím se k němu, prohodíme par zdvořilostních frází na začátek než přijde servírka a vezme si mou objednávku. Večer probíhá v klidu, nijak záživné to tedy není, byla jsem už i na lepších schůzkách ale mluvit se s ním dá a úplně nudný taky není, jiná kapitola jsou však jeho oči tak fascinující a zároveň temné jako nejhlubší místa oceánů. Často zmiňuje své obrazy, pán je totiž umělec, už teď tedy vím že má spřízněná duše to nebude. Schůzka se nám pomalu chýlí ke konci kafe už je dopité a témata taky dochází ale rozloučit se asi ještě nechce. Nabídl mi prohlídku svého soukromého ateliéru a proč se vlastně ještě chvilku nezdržet, domů se mi ještě stejně nechce a třeba z toho bude relativně uspokojivý sex.
Zavezl mě k vysoké šedivé budově v průmyslové části města. Ulice i samotná budova byly takhle večer velmi klidné a tiché jako kdyby na kilometry od nás nebylo ani živé duše.
Nastoupili jsme do nákladního výtahu a vyjeli do čtvrtého patra. Ateliér byl velmi holý jen šedivé stěny, vysoké stropy a spousty povalujících se obrazů, barev nebo náčiní.
Na všech jeho obrazech byly ženy, desítky a desítky stejných maleb jen s jinou ženou. Všechny vypadaly jako by spaly, zavřené oči uvolněný obličej a položené na červené sedačce. Všechny na té samé sedačce která stála v rohu místnosti.
Všiml si mých znepokojených pohledů na jeho obrazy, ale jen vyndal pivo z lednice. Podal mi ho a řekl ze když si s ním přiťuknu rád mi o jeho malbách popovídá víc. Napila jsem se a následně na jeho pokyn i posadila na červenou sedačku.
Při popíjení piva mi povídal o tom že ho před lety přestalo bavit malovat bez citu, bez smyslu a bez vášně. Začal chtít malovat i obrazy co mají duši.
U jeho zdlouhavého vyprávění mi pomalu začala klesat víčka, snažím se oči sice udržet otevřené a sebe při smyslech, ale selhávám a hlava mi postupně padá na opěrku sedačky a já se pomalu propadám do temnoty sladkého spánku.
Divnější probuzení jsem snad nezažila, jsem na zemi neschopná se pohnout, mluvit a i otevření očí mi dalo dost práce, ale bylo to stejně k ničemu protože nemůžu hýbat asi s očima. Můžu jen koukat na tu pitomou červenou sedačku která je přímo naproti mě. Po chvilce ho uvidím, jde pomalu ke mě s úsměvem na tváři, dojde ke mě, posadí se předemě a stále s úsměvem na tváři na mě promluví. "Vítej v mé krásné sbírce."
