are you sure? || book number one

Pregnant at seventeen...

budu ráda, když nad tímto příběhem budete brát ohledy, jelikož je to můj první příběh na tomhle účtě a i když se ho snažím aktualizovat tak to není žádná výhra. :) (ano, vážně se mi nechce tenhle příběh přepisovat celý, že jo.:Dd)

Dojím lívance, které jsem si připravila jako snídani, která mě má na celý zbytek dne zaplnit, odnesu zašpiněné nádobí do myčky a vyběhnu schody do patra našeho dost velkého domu, na to, že nás tu bydlí jen čtyři.  Vběhnu do bílo fialového útulného pokojíku kde se snažím převléknout do alespoň trochu vypadajícího oblečení do města za nejkratší čas, jelikož zjistím, když se podívám na bílé hodiny na stěně, že nestíhám. Nasoukám se do skinny jeansů, které mi začínají být docela těsné. Měla bych začít s nějakou dietou. Přes hlavu přetáhnu černé tílko s nápisem mé oblíbené skupiny All Time Low, přes které hodím černou mikinu. Natáhnu se pro peněženku, která je položená na stole, ještě při tom, co si oblékám mikinu. Bleskově seběhnu schody dolů, v kuchyni ještě vezmu můj telefon.  Dojdu do předsíně, nazuji obyčejné tenisky a vydávám se vstříc, tomu odpornému slunci, co tu v austrálii svítí skoro každý den.Zatímco dobíhám k autobusové zastávce, kam už dojíždí autobus kterým mám jet, ještě vytahuji nějaké drobné, které bych mohla použít, na zaplacení jízdy a poté už lezu do autobusu, platím staršímu řidiči, který jak vypadá, nemá vůbec radost života, že se tomu vlastně vůbec divím, stále sedět jen v autobuse, to je zábava! pomyslím si, při cestě k pětici volných sedadel v zádi autobusu. Sednu si napravo k oknu a vytáhnu z velký kapsy v mikině sluchátka, který zastrčím do uší a celou cestu rušným městem nazývaným Sydney, jedu s poklidným výrazem a s cílem neusnout. Autobus sebou tvrdě cukne, čímž bleskově otevřu oči a všimnu si, že autobus již zastavil na místě, pár metrů od bílé budovy, do který mám namířeno. Rychle vstanu a vyběhnu z autobusu, přičemž se skoro na schodech zabiju, ale jsem zdravá a živá. Pokračuji rychlým krokem až k budově, který všichni říkají nemocnice. Já taky.  Otevřu těžké dveře. Potichu a se skloněnou hlavou jdu až k výtahu, kterým vyjedu do třetího patra. Vylezu z výtahu a kecnu si na nejbližší křeslo, které je volné. Asi po 35 minutách zavolají mé jméno a já ztuhnu. 

Co budu dělat, když to dítě fakt budu mít? Rodiče mě zabijou. Jak bude reagovat Luke? Je vůbec jeho? Uklidni se. Nemáš ho. Je ti jenom blbě. A často zvracíš. Což jsou náznaky těhotenství. Ale ty nejsi těhotná. Zatřepu hlavou, abych si trochu pročistila hlavu. Bude to dobrý. Zamířím co nejpomalejším krokem do ordinace. ,,Posaďte se sem." za dveřmi se objeví starší muž s vráskami kolem očí. Dlouho mu koukám na obličej a až pak mi dojde, že něco říkal a ukazoval na ordinační lehátko vedle něj. Dobře. Tohle ještě zvládnu. Jenom si na to lehnu. To není nic těžkýho. Dovrávorám k lehátku, při čemž se mi asi pětkrát zamotá hlava. Omdlím. Já určitě omdlím. Vyhrnu si tričko a zatnu pěsti. Zavřu oči. Chce se mi spát. Nesmím spát. Zůstaň vzhůru. Nespi. ,,Uvolněte se." cuknu s sebou, když se vedle mě ozve hlas mladý blonďatý sestřičky která na mě kouká přes její velký umělý prsa. Vtipné. ,,Bude to trochu studit, nelekejte se." řekne doktor, který se u mě objeví a dá trochu gelu na mé odkryté bříško. Potom začal jezdit malým přístrojem po mém břiše. Vedle mých nohou stál ultrazvuk, na obrazovce jsem viděla jen nějaké tmavé čmouhy, ale doktor v tom asi něco viděl. Sakra. Dlouho tu bylo naprostý ticho a v mojí hlavě probíhala válka. Ne. Jen si kontroluje, že tam opravdu nic není. Klid. Jsou to jenom čmouhy. Bude to dobrý. 

Jsi blbá. Luke je blbý! Jo, to on.

Až ho uvidím, zabiju ho. Debil. Neměla jsem se tolik opít. A on taky ne. Co nás to vůbec napadlo. ,,Nic se nestane". A to, že bych mohla otěhotnět je blbost, že jo Luku. Jasný.