Slzy deště

Přerývané slabě slyšitelné řinčení automobilu utichlo. Katie pomalu natáhla ruku před sebe a zápěstím ve vzduchu obkroužila kružnici. Otočila hlavu a vyhlédla z okénka na potemnělé prostředí za ním. Kapky poměrně intenzivního deště bubnovaly na střechu auta, zatímco jí bránily ve výhledu ven, do větší vzdálenosti. Napřímila se, sevřela prsty kolem klíčků a vytáhla je ze zapalování. Světlo z malého displeje pohaslo. Spolu s ním taktéž odeznělo šumění rádia, ze kterého bylo čas od času možné zachytit slovo. Katie si dala na čas. Zrakem i myšlenkami se ztratila v kapkách rozličných velikostí, které různou rychlostí stékaly po sklu okénka. Nakonec s povzdechem otevřela dveře a opustila komfortní útočiště, jež auto během tohoto počasí poskytovalo.

Do zátylku ji udeřil chlad deštivého říjnového podvečera. Vnitřně sehrávala jakýsi boj, ještě umocněný o vodu vsakující oblečení a pomalu navlhávající pramínky vlasů, který přicházel pokaždé, když se chystalo obhlédnutí místa činu. Jeho výsledek byl ovšem jasný od samého začátku. Musela se zakousnout a vyrazit.

Opatrně rozevřela deštník a krok za krokem kladla nohy podél smáčeného obrubníku. Cestu si razila liduprázdnou ulicí, lemovanou identickými domy. Znala to tu. V dětství si sem chodívala hrát se stejně starou dcerkou matčiny kamarádky. Za zvuku cákajících kaluží svižně pokračovala dál. Nemohla se zbavit blíže neidentifikovatelného nepříjemného pocitu. V zádech ucítila něčí pohled. Prudce se otočila. Oči jí ve snaze získat co nejvíce informací v krátkém časovém úseku těkaly ze strany na stranu. Při zjištění, že se jedná o pouhou kočku, sedící na parapetu za okny, úlevně obnovila původní rychlost.

Když dorazila k domu, před nímž stála trojice policejních aut, zhruba desítka novinářů a televizní štáb, nepříjemný pocit se Katie rozlil po celém těle. Prostupoval hrudí a do jejího nitra se zabodl jako tisíce jehliček. Srdce se jí rozbušilo takovou rychlostí, až jí připadalo, že si každou chvíli prorazí cestu ven. Ten dům znala. Znala ho z dob, kdy běhala po jeho dřevěných podlahách a v jeho útrobách si hrála na schovávanou s Jenn, zatímco matka u horké kávy rozebírala své problémy. Na moment znejistila. Začala se probírat vzpomínkami a pochybovat. Nebyl to dům přes ulici? Nenavštěvovala s matkou dům, který se nacházel v jiném bloku? Musela se přesvědčit sama.

„To je dost, že seš tady," ozvalo se po její levici.

„Tommy," zvolala s umělým nadšením v hlase, „ráda tě vidím!"

Váhavým krokem se vydala k muži v policejní uniformě a s nejistotou se zeptala: „Jak to tu vypadá?" v poslední slabice se jí zlomil hlas, což se pokusila zamaskovat odkašláním.

„Žádná sláva, vlastně docela na nic. Několik dní nikdo nevyšel ven a když se dovnitř šla podívat sousedka, před vchodem do zahradního domku našla mrtvou ženu. Nikdo jiný v domě není," odpověděl Tommy.

„Dvanáct bodných ran," po krátké odmlce konstatoval se značným a jasně čitelným znepokojením v hlase. Na čele mu vyvstala trojice vrásek.

„Co o oběti víme?" pomalu se po chvilce bijícího deště zeptala Katie.

„Jennifer Williams, 31 let, postgraduální studentka. Zdá se, že stále žila s matkou, kterou se nám nepodařilo kontaktovat."

Katie zalapala po dechu. Tak přece. Dlouze vydechla a nekontrolovatelně se jí rozklepala pravá ruka.

„Znala jsem ji," dodala téměř šeptem.

Tommy krátce sklopil zrak a pohlasem odvětil: „To mě mrzí," letmo se dotkl Kateina ramena, „nemusíš tam chodit..."

V odpověď skoro nečitelně zavrtěla hlavou a chladným krokem se vydala vstříc žluté pásce po obvodu místa činu. Pásku nadzvedla a její boty se zabořily do deštěm promáčené hlíny. Tommy ji s ustaraným výrazem v obličeji následoval v těsném závěsu.

Při pohledu na zpola rozbodané tělo Jennifer, bezvládně ležící na betonové dlažbě, odvrátila zrak. Přirozeně byla mnohem starší, ale její tvář si zachovala křehké, uhlazené rysy, které tolik souhlasily s její klidnou povahou.

„Žádné známky boje," ozvalo se od kriminalisty Greena v podřepu.

Katie se přinutila pohledět zpět. Jennifer skutečně ležela v rovné poloze na zádech. Byla oblečena v krátkém tričku úhledně splývajícím přes černé legíny. Nebýt těch několika prosakujících skvrn červeného zbarvení, mohlo se zdát, že klidně spí.

Katie se konečně vzchopila a pustila se do výkonu své práce. Začala tím, že si pozorně prohlédla charakter bodných ran. Něco ji zaujalo. Prsty si zabalila do mikiny a jemně nadzvedla látku trička, pokrývající hrudník Jennifer. Její ruce byly v oblasti nad podpažím pokryty malými podlitinami. Katie problesklo hlavou, že ji sem mohl někdo odnést nebo dotáhnout, ale nepovažovala to za logický scénář.

„Můžu se podívat dovnitř?" zkoumavě se zeptala Katie.

„Jo, ale půjdu s tebou," pronesl se stálým náznakem znepokojení v hlase Tommy.

Neprotestovala. Rozhodla se, že nejdříve půjdou do domu.

Obývací pokoj s kuchyní se od dob, kdy tu Katie před více než dvěma dekádamy naposledy byla takřka nezměnil. Dokonce i pavučina v rohu obývacího pokoje se jevila být na stejném místě.

„Nevypadá to jako by se tady něco stalo," s trochu větším klidem poukázal Tommy.

„Nikdo tady už pěkně dlouho nebyl," řekla Katie a konečky prstů setřela prach z kuchyňské linky, „Měli bysme se jít porozhlédnout do jejího pokoje," dodala po nepřítomném zamyšlení.

Učinila první krok a započala stoupání do druhého patra. Schody při došlápnutí nesnesitelně vrzaly. Bylo to dokonce horší, než si pamatovala.

Místnost, ve které s Jennifer strávila dlouhé hodiny se nacházela hned po levé straně schodů. Rovněž se nezměnila. To se zdálo být skutečně zvláštní. Obrátila se směrem k Tommymu a už se mu chystala něco říct, když najednou se zmohla jen na pouhé zakvílení. V očích se jí doslova zrcadlila hrůza.

„Co se děje?" pohotově vyřkl Tommy.

Katie se vzchopila jen na ukázání prstem.

Tommy natočil hlavu. Směrem, jímž ukazováček mířil, visela za nohu pověšená mrtvá kočka. Rozhostilo se absolutní ticho. Vtom ho proťal hlasitý výkřik. Katie se nedokázala ani pohnout. Na tom výkřiku bylo cosi nelidského. Nevěděla přesně co, ale byla si tím jistá. Stejně tak, jako si byla jistá tím, odkud vyšel. Pomalu se dala do chůze. Prošla na schody a s očima v pohotovosti, Tommym za zády a zbraní v ruce v tichosti sestoupila nazpět do prvního patra.

Zapnula svítilnu a otevřela jedny z dveří na pravé straně chodby. Před nimi se rozevřela temnota a několik napůl ztrouchnivělých schodů, vedoucích do sklepa. Katie pokračovala kupředu. Téměř neslyšitelně schod po schodu sešla na dno. Do nosu ji udeřil pach krve. Stěny byly obklopeny knihami a přes celou podlahu se rozpínal pentagram. Nejdříve to Katie uslyšela, ale nakonec se přidal i její zrak. Před ní se nacházela osoba, vyluzující až zvířecí zvuky. Upřela pohled na ruce dané osoby, zakončené nepřirozeně dlouhými nehty.

***

V ten moment jsem zaklapl knihu. Oči mi sjely na červeně svítící digitální hodiny, jež prozrazovaly, že jsou tři hodiny ráno. Pohledem jsem překontroloval tmavé rohy místnosti a neklidně ulehl na bok. Zvuk deště mi v myšlenkách zněl ještě dlouho před usnutím.