Něco tady nehraje

1. kapitola

Reportér se podíval do zápisků. Už mu zbývá oznámit poslední zprávu. Odkašlal si a pak řekl: „A jako poslední tu máme soutěž, která zde ještě nikdy nebyla. Naše rozhlasová stanice Z&V hledá dvě ženy a dva muže ve věku dvacet až třicet let. Tito lidé musí být odvážní, chytří a spolehliví. Pokud tyto vlastnost pasují k vám, zavolejte na telefoní číslo 865 445 096. Výhra této soutěže činí 1 000 000 euro! To je ode mě pro dnešek vše, naslyšenou zítra." Nataša vypnula radio. Pořád jí nebylo dost dobře jasné, proč si zapsala to telefoní číslo, které v rádiu říkali. Možná pro to, že už je půl roku bez práce. Možná proto, že chce poznat nové lidi. Možná jsem naprosto šílená, pomyslela si o sobě Nataša. Byla to třiadvacetiletá sympatická blondýnka s překrásnýma modrýma očima. Bydlela v maličkém městečku, v maličkém bytě. Bydlela sama. Před půl rokem se rozešli s přítelem díky kterému měla práci účetní. Teď nemá ani práci ani přítele. Jediné co dělá, je roznášení letáků, ale to ji nemůže uživit. Teď držela v ruce papírek s telefoním číslem. Ano, byla šílená. Nikdy ji nezajímaly přihlouplé soutěže, které se vyhlašovaly v rádiu, ale něco v ní ji přimělo napsat si to číslo. To něco jí také říkalo, že tato soutěž je jiná, že jí přinese štěstí. Nataša vyťukala již zmíněné číslo do svého telefonu. Po pár pípnutí se ozval příjemný ženský hlas: „Rozhlasová stanice Z&V, u telefonu Mikušková, přejete si? " Nataša se nadechla a chystala se jisté paní Mikuškové odpovědět, když uslyšela zabouchání na okno. Koukla se tedy na okno, které bylo zataženo záclonami. V tu samou chvíli se okno roztříštilo na tisíc kousků. Nataša nechápala o co tady jde. Hovor ukončila a řekla si, že tam může zavolat jindy. Pomalým krokem šla k oknu, když uviděla lidskou ruku. Ta ruka se natáhla a rozbitým oknem do Natašina bytu vhodila sněhobílý dopis. Stejně rychle jako se ruka objevila zase zmizela. Nataše ztuhla krev v žilách a hlavou jí plulo snad sto otázek. Kdo mi rozbil okno? Kdo sem hodil dopis? Čí byla ta ruka? Kdo to támhle stojí? COŽE? Nataša skutečně viděla siluetu postavy rýsující se za jejím oknem. Pak už si nepamatovala nic. Jen to, že padala a padala a nevěděla kam. Probrala se, ale nevěděla po jak dlouhé době, ani co se vlastně stalo. Vlastně ani nevěděla, kde se to probrala. Byla v nějaké male místnosti. Jediným nábytkem byla postel na které ležela a malá polička vedle postele. Co se to dělo? Než si stačila cokoliv uvědomit, otevřely se dveře. Do místnosti vešel nějaký muž.