Random shit (mostly boyxboy)

Stardust disease

Seděl jsem s ním v lavici, učitelka matiky něco breptala, ale mně se to zdálo strašně vzdálené, jako kdybych tam vůbec nebyl. Haha, ani se nedivím, ona pořád mele takové sračky, že už ji ani nemůžu vnímat, pfffft... A taky poslední dobou vidím velký hovno, asi si musím pořídit brýle... Ale na to nemám prachy, do prdele! Moje vidění se za posledních pár minut ještě zhoršilo, co se to se mnou kurva děje...

Mám pocit, že na mě už nějakou chvíli mluví, achjo, kéeeeeežby... Život je holt na hovno, pffft. A proč se sakra smeju? Bože, já jsem zřejmě fakt velkej kokot... Ale na tom koneckonců nezáleží, to jsou všichni, heh. Někdo upoutal mojí pozornost tím, že mi popadl ruku, a otočil mě nalevo. Kdo by to mohl být? No, však to zjistím za chvíli přece... A může mi někdo sakra vysvětlit, proč můj mozek absolutně odmítá myslet? Celá tahle věc je vážně na hovno, a už mě to řádně sere, boha jeho.

A cože se právě děje? Ughh...

Nojooo! Někdo mě otočil... ale proč nic nevidím? Ááá, já měl asi zavřené oči! Big brain.. ale kdy jsem je vůbec zavřel? Netuším, ale teď bych je mohl konečně otevřít, že jo...

Proč vidím jeho? Proč proč proč proč proč proč... cítím vlhkost nejdřív v mých očích, pak po tvářích, na krku a nakonec se to rozpije na košili. Je to nepříjemné... Ale já si poslední dobou tak moc zvykl, že akorát myslím na to, jak sakra dostanu ten hvězdný prach či co z oblečení...

Když o tom přemýšlím, zase tě nevidím... A z nějakého důvodu mám pocit, že už tě nikdy neuvidím. Což se nemůže- ne, nemůže stát... Pokouším se otevřít oči, ale... nic nevidím. N-ne, ne, ne, ne, ne, NE! Hystericky se směju, a ani nevím proč, nemám k tomu přece žádný důvod... Ale je to nějakým způsobem uvolňující. Takže se směju dál, a přitom cítím slzy valící se proudy z mých očí. Dokážu si představit jeho výraz. Bolí to. Bolí to hodně. Nikdy už ho neuvidím. Nikdy už s ním nepromluvím. Nikdy se ho už nedotknu. Jako by zmizel z mého světa, I když se to ještě nestalo.

S myšlenkou, že se to ale hodně brzo stane, se mi zatmělo. Všude. Cítím něco žrát mojí mysl, a mám záchvat, jestli se tomu tak dá říkat. Někdo mi vyrval oční bulvy, a trhá mě na kousky. Chci ještě jednou, naposled vyslovit a uslyšet jeho jméno. ,,DANIELI!"

...