Jedna z nejsilnějších

1. Přežití

Vstala jsem a naštvaně po něm hodila talíř s jídlem. Vyhnul se. ,, Zbláznil si se? Nikdy mě nedonutíš se jít léčit! Jsem v pořádku, co na tom nechápeš?" Celá jsem hořela. Co si o sobě myslí? To že jsou naši
mrtví neznamená, že mi bude do všeho kecat a posílat mě pryč… Nenechal se vyvést z míry: ,, Miro. Já
tě do ničeho nenutím, jenom chci abys byla normální a aby jsi byla ty i Luna v bezpečí." Protočila jsem panenky: ,,Ale já jsme normální. To, že ty to nedokážeš vysvětlit neznamená, že nejsem normální. Proč to pořád nechápeš. Mám tě právě dost Radagaste!" Se slzami v očích naši hádku sledovala Luna a snažila se pochopit kvůli čemu se to
hádáme. Už jsem to nemohla vydržet. ,,Dissapear!" a byla jsem pryč.
---

Seděla jsem hluboko v Ithackém lese ve velkém stromovém domku, který mi kdysi postavil táta, a přemýšlela co se to dnes večer stalo. Celá desetiletí jsme na sebe s Ragastem nezvýšili hlas a teď?
Hádali jsme se jenom kvůli tomu, že nejsem schopná přijmout fakt o mé odlišnosti. Rozčiluje mě to. Nejen, že jsem příslušenství jiná než ostatní, ale co když má pravdu? Jsem – li opravdu tak moc silná mohu někomu ublížit… Co Luna? Nemůžu o ni přijít.. nemůžu přijít o nikoho z nich. Proklínám se, že Luna musela poslouchat náš spor a ještě, aby toho nebylo málo, viděla, jak jsem zmizela.
---

Z přemýšlení mě vytrhnou tiché blížící se kroky. Postavila jsem se abych byla schopna se bránit a než se ta tajemná věc přiblížila vykřikla jsem: ,,Defensio!" Odmrštila jsem ti na druhou stranu
místnosti. ,,Au!“ ozvalo se. S velkou opatrností jsem se přiblížila, abych zjistila, co to je. ,,Morfeusi" vydechla jsem: ,,vylekal jsi mě. Jsi v pořádku?" Nás jeho odpovědí jsem se pousmála: ,,Nechtěl jsem tě rušit
vždy když jsi tu, nad něčím přemýšlíš a ano jsem v pořádku." Snažila jsem se aby můj hlas zněl klidně a rezervovaně: ,,To je od tebe ohleduplné, ale vím proč jsi tu. Domů se nevrátím. Radagasta nechci ani vidět pořád chce abych se šla léčit a před Lunou jsem zmizela. Chápeš to? Dovolila jsem si před svou malou sestrou zmizet. Jak
sprosté..." zavrtěla jsem hlavou a bylo mi z toho zle. Povzdychnul si a klidným hlasem spustil: ,,Miro, přeci víš, že tě má Radagast rád a snaží se tě jenom chránit. A co se Luny týče ta to pochopí." Otočila
jsem oči v sloup. ,,Ne nepochopí! Pokud jsi zapomněl morální pravidla tak ti je připomenu... Zmizení před svým mladším sourozencem znamená něco nehorázně sprostého!" Začínala jsem být podrážděná.
Morfeus cítil, že jsem na pokraji zoufalství a výbuchu vzteku. Náš rozhovor ukončil slovy: ,,No dobře, jak myslíš, ale zvaž to co ti řekl. Udělal to z nějakého důvodu a oba moc dobře víme z jakého. Kdyby něco, víš kde mě najdeš ... Dissapear!" a byl pryč.
---

Když jsem se konečně uklidnila, začala jsem přemýšlet proč mě chce bratr nechat léčit. No a co tak mám trochu větší moc, než bych ve svém věku asi měla mít. Jedno jsem ale věděla, nemůžu dopustit, aby se někomu něco stalo. V tom jsem Radagastovi nemohla odporovat. Oblékla jsem si kabát a vyřkla zaklínadlo: ,,Domum or casa!"
---

Všechny moje věci byly srovnané v bezedném vaku. Dopisy nadepsané ozdobným písmem jsem
položila na noční stolky a doufala že mi to odpustí. Poslední pohled na dům ve mně vyvolal spoustu vzpomínek. Najednou se mi nechtělo pryč. Opustit svůj domov kde jsem vyrůstala a jediné lidi, které v životě mám? Bratra, který mě chránil každý den mého života a snažil se mi pomoci s čím jen mohl? Sestru, co milovala celým svým srdcem a vždy rozesmála svou sestru, která ji nechtěla věnovat pozornost? Co mám dělat… Jedna část mě chce odejít, abych ochránila lidi, které miluji. Druhá chce
zůstat a neopouštět to co znám a na čem mi záleží. ,,Blbost, dělám to pro je jejich bezpečí!" pokývala jsem hlavou, zhluboka se nadechla a se slzami v očích řekla ,,Ad Agartha!“
---

,,Já se musela zbláznit! Tohle bude katastrofa?" znervózněla jsem. Nešťastná a nejistá jsem procházela Agarthou. Najednou do mě někdo strčil a dala jsem si hlavou o zeď. Nastala tma...
---

Dře mě zápěstí a kotníky. Cítím strašnou bolest hlavy, pomalu se probouzím z bezvědomí. Do obličeje mi svítí
nesnesitelné bílé světlo. Sedím přivázaná na židli. ,,Jako vážně?" řeknu a někdo mi vrazí takovou facku, div nespadnu ze židle. Opět zvednu hlavu a uvidím vysokou mužnou postavu schovanou ve
stínu. ,,Hoďte ji do klece!" řekl. Jeho společník mi přitiskl k nosu kapesník a já usnula. Když jsem se probudila třeštila mi hlava a kolem bylo slyšet jenom řev. ,,Fuj! Vstávej! Hurá! Dělej,
bojuj!" ,,**CO? BOJOVAT**?!" zarazila jsem se. Pomalu a neochotně jsem vstala a rozhlédla se kolem. Už to dávalo smysl. Klec je místo kde se bojuje a já jsem uvnitř. ,,**POČKAT? JÁ JSEM UVNITŘ**?“
Najednou se kolem začal ozývat ještě větší hluk. Otočila jsem se. Stáli tam další kouzelníci. I když pochybuji, že byli od Kouzelnického federálního úřadu (KFÚ). Rozestoupili se kolem a mě došlo co to
znamená. Všichni stojí v kruhu a já jsem uprostřed… jdou proti mně…
Ze všech směrů na mě letí odmršťovací kouzlo. Vyhnu se. Kolem je ticho a nejednou jásot. Rozhlédnu se a jediný kdo zůstal na nohách jsem já. Ostatní se, ale rychle vzpamatovali a už šli proti mně. Zmenšovací kouzlo a hned po tom odmršťovací. Mrštili se mnou jednou..., dvakrát..., třikrát: ,,**A DOST**!" zařvala jsem a všechny odrazila přes celou halu. Ticho, které se rozléhalo po místnosti
zaplněné lidmi přehlušoval pouze můj zrychlený dech. Zvětšila jsem se do normální velikosti a odešla jsem z ringu jako by se nic nestalo. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních. Některé byly fascinováné jiné zkroucené strachem a nesouhlasem. Nevnímala jsem, co ostatní říkali a každý kdo se mě snažil zastavit schytal pořádnou ránu.
---

Zalezla jsem do slepé uličky za hromadu papírových krabic. Pořád jsem nechápala, co se to vlastně stalo, ale došlo mi, že jsem udělal dobře, když jsem odešla z domu. Myšlenky mi nedávaly smysl. Ztrácela se mi pointa toho, jak se to vlastně stalo. Druhá věc, která mi chyběla k ujasnění, bylo, jak jsem to udělala. Měla jsem pravdu, ti kouzelníci, kteří mě obestoupili nebyli z
KFÚ. Možná bych se tam měla dojít zeptat... Ne! To nejde, vždyť ty
souboje jsou nelegální! Nemůžu si tam jenom tak na kráčet a říct, že jsem byla v ringu. Skončila bych v base. Ale co jiného mi zbývá. Je nebezpečné nechat to bez nahlášení. Co když unesou
někoho dalšího... Na druhou stranu by byl holý nerozum jít na KFÚ. Chtěli by identifikaci a tu jsem opravdu nechtěla a nemohla nikomu dát. Obzvlášť teď když jsem zmizela od své rodiny... Únava mě pohltila. Začala mi padat hlava. Poslední co jsem viděla byli rozmazané blížící se stíny...