Neopouštěj mě ✔

.kapitola 1.

Vycházím z velké bílé budovy a čekám na svého nejlepšího přítele Bernyho. Celým jménem Bernard Steewens. Rozený ital, kterého každá dívka na naší škole zbožňuje, jenom kdyby věděly, jaký bordelář a alkoholik to je. Přesto je to jeden z mých nejvěrnějších přátel. Jeho máma bydlí stále v Itálii, kdežto jeho táta v Austrálii, odkud sem Berny přijel. Kvůli mně. A díky mně ovládá také můj rodný jazyk a to češtinu.

„Moje milovaná krásná May, ahoj zlato!" skočí mi kolem krku a já se zasměju. No jo, to je celý on. Jeho tmavě hnědé kudrnaté vlasy mě šimrají v nose, takže se musím co nejrychleji odtáhnout, abych na něj nezačala kýchat a on si nezačal stěžovat.

„Jak dneska bylo?" dá si ruce do kapes a s úsměvem na rtech mě sleduje. Jak já ten jeho úsměv žeru, nedivím se, že mu každá ženská podlehne. Já však ne, jsme kamarádi už od mých devatenácti let, pokud si správně pamatuji, letos by to měly být přesně tři roky co se známe.

„Rozhodně lepší než minulý týden," dám si ruce do kapes svého šedého kabátu. Na to, že začal říjen je o mnohem víc chladněji než na konci září, „tentokrát jsme probírali něco zajímavého a mám totálně rozházené hodiny. Což znamená," nechám chvíli ticho a Berny jenom nadzvedne tázavě obočí, „ že budu trávit více času v práci a budu mít dost peněz." nad tou představou se mi rozzáří oči. Možná se konečně dostanu do jiné země než je Polsko nebo naše krásná Česká republika. Opravdu tu není co vidět a já jediné co si přeji je odjet pryč. Třeba za Bernym domů, do Itálie. Všude je lépe než tady.

Můj kamarád protočí očima, „takže tě zase neuvidím, nepřekvapuje mě to," zamručí a I on si dá ruce do kapes svého černého kabátu. „Chudák Nagi, musí být smutná, že její spolubydlící dává přednost práci před úklidem svého domu," ušklíbne se a vyslouží si ode mě vražedný pohled.

Svou milovanou kamarádku bych v životě nenechala v neuklizeném domě. „Náhodou já si doma uklízím, takže Nagi má volno hned jakmile přijde domů," odfrknu si.

Nagisa Miya. Moje nejlepší kamarádka už od střední. V dětství jsme spolu chodily i do školky, jenom ta základka nás rozdělila. Chodí o ročník níže, ale přesto je to stále jedna z mých nejoblíbenějších lidí v mém životě. Berny to samozřejmě vědět nesmí, zabil by mě. Ve škole ji dost lidí obdivuje za to jak skvěle umí japonsky, není divu když je původem japonka a já se díky ní naučila taky spousta slov. Hlavně ta vulgární.

„Dneska jdeš pro Laylu sám, Nagi má o hodinu navíc a já jdu do práce," vypláznu na Bernyho provokativně jazyk a on se zamračí. Ano hochu, myslím to vážně.

„Někdy si ale odpočinout musíš, nemůžeš pořád trávit čas v práci," zamručí a nahodí úšklebek. Dobrá, tak teď se opravdu bojím co přijde, „zvu tě večer na drink. Vezmu nějaké svoje kámoše," mrkne na mě a míří si to k jazykové škole pro naši další parťačku. Laylu Black. Zrzka, která je původem z Ameriky ale její srdce patří Koreji. Právě proto se začala učit korejštinu a nedostala z ní nikoho jiného než nejpřísnějšího učitele na škole. Pana Kanga. Nezávidím jí to, jsem ráda, že jsem si vzala kurz angličtiny dřív než se přihlásil o učitelství těchto dvou jazyků.

Mezitím co on jde vlevo, já si to mířím vpravo přímo do kavárny. Hned jakmile vejdu, ucítím vůni čerstvé kávy, kterou sice nepiju, ale její vůni zbožňuju.

„Dobré odpoledne," pozdravím šéfovou, se kterou si ihned vyměním směnu a dám se do obsluhování. Dnes tu není tolik lidí jenom pár skupinek, které se sem přišli učit včetně spolužaček Nagi a Layly. Bože jak já tyhle holky nesnáším, pořád proti nám něco mají. Už si objednali snad padesátkrát latté a neustále chtějí další. Nevím jestli jim mám jejich bohatství závidět anebo spíš jejich výdrž. Protože pít tyhle věci pořád dokola taky nemůže být úplně zdravé, nebo se snad mýlím?Díky bohu, že sem ve chvíli kdy jsem je chtěla poslat co nejdál přijde Mark. Já si tak můžu dát konečně pauzu a něco málo sníst. Taky stihnu zvednout telefon když mi volá Berny.