𝟷𝟽.𝟷𝟶.𝟸𝟶𝟷𝟼
•𝐂𝐡𝐫𝐢𝐬𝐭𝐨𝐩𝐡𝐞𝐫•
"Pane Bangu? Chtěl by jste promluvit o své matce?" Zeptal se kněz přede všemi do toho zkurveného mikrofonu a já v ten moment měl chuť skončit jako moje máma.
Neberte mě špatně. Miloval jsem ji,jen... nevím jestli jsem rád,že už to má za sebou a nemusí dál žít život,který měla stejně zničený a nebo ji chci nenávidět,protože mě tu nechala.
Jen jsem se na něj hnusně podíval,což samozřejmě v ten moment pro něj byla jasná odpověď,že nechci, a dál jsem koukal na její tělo. Ještě před týdnem tu se mnou byla... ještě před týdnem jsem nebyl na světě úplně sám. A teď mě i ona opustila.
Z všech těch myšlenek se mi udělalo vážně na nic. Potřeboval jsem ven.. a to hodně rychle.
Bez ohledu na všechny jsem se zvedl a rozešel se k velkým dřevěným a hlavně těžkým dveřím kostela. Hrubě jsem do nich strčil a objevil jsem se u zábradlí před kostelem. Nechtěl jsem se tam vracet.
Nechtěl jsem znovu zažívat ten pocit viny,kterou jsem na tom značně měl taky. Kdybych nezačal dělat problémy,když nás táta opustil a choval se jako normální syn. Jenže to bych nebyl já.
To by nebyl ten Christopher,který všechno jen posere. Začal jsem fetovat,pít a srát na školu. Samozřejmě všechno to vždy vyústilo v neskutečný průšvih,který musela řešit ONA.
Jenže ona už je mrtvá... a já po dlouhých devatenácti letech jsem na všechno zase sám.
Potlačil jsem nutkání sáhnout do kapsy a vytáhnou krásně ubaleného jointa. Po její smrti jsem k tomuhle měl odpor. Už jen kvůli tomu,že i tohle byl důvod její smrti.
Jistě,byla nemocná. Rakovina je svině,ale chování jejího syna,který slíbil,že na ni dá pozor a pak všechno posral,je taky důvod.
Nenáviděl jsem v ten okamžik celý svět. Sebe,moje kamarády,mou mámu i ty lidi uvnitř toho kostela,kteří za to vůbec nemohli. Právě naopak,bylo od nich opravdu hezké,že se přišli rozloučit.
Sklopil jsem hlavu k zemi a zíral na svoje boty. Byli staré,ale i přesto byli jako nové. Sem tam nějaký škrábanec,ale i přesto vypadali velmi zánovně. A to jen kvůli tomu,že pokaždé,když jsem si je vzal,tak mi je máma umyla a uklidila do krabice.
Zavřel jsem oči a v ten moment mi bylo jedno,že mě někdo uvidí. V ten moment mi bylo jedno,že nebudu ten bezcitný Chan. Jediné,co jsem chtěl bylo,aby tu se mnou pořád byla moje máma.
Jistě,dokud žila,tak jsem si to neuvědomoval,ale hrozně jsem ji potřeboval. Otřel jsem si oči a nos. Tohle zvládnu,prostě se postavím na vlastní nohy.
"To zvládneš,Chrisi! Jsi přece kurva silnej,ne?!" S každým slovem jsem se bouchnul do ramene.
Nebudu jako můj otec... nikdy nebudu jako ten parchant. Byl to slaboch,a to já nejsem.
"Pro tebe,mami. Pro tebe zvládnu vše o čem jsem s tebou mluvil. Vím,že jsem byl hrozný syn,ale slibuju,že se zlepším. Aspoň po smrti na mě budeš moct být pyšná."
MÁME TU PRO DNEŠEK JEŠTĚ JEDNU DELŠÍ! SNAD SE LÍBÍ!!! 💋
~THEA❤️
ČTEŠ
Nenahraditelný
FanfictionChristopher byl vždycky člověk,který věděl,co od života chce. Miloval život a byl rád,že ho má takový jaký je. I přesto,že to měl už od dětství těžké toho dokázal víc než dost. Jenže zvládne to i nadále? Když se mu do života připletla žena,která by...
