Virtuosova maska

Kapitola 1 - Život noty

Ach ty životy, každý jimi marní pro trošku krásy lidem, kteří je stejně vidí jako monstra. Nikdy nepochopí opravdový smysl toho, jaké to je žít. Každým dnem chodím jako ovce pořád sem a tam. Od jednoho vystoupení k druhému. Pro co? Pro drobný peníz, který mi každý, kdo jde kolem, utrousí ze své kapsy. Jaký je to život za trochu dobré hudby žebrat o drobný cent. Dovolte mi, abych se Vám představil, jmenuji se Thomas Burson, žiji v malém bytě na kraji Londýna a jsem potulným houslistou. Už takto své umění prodávám deset let. Den, co den chodím ulicemi a každého, kdo na moji maličkost upře zrak, obdaruji pár notami a v hloubi duše doufám, že mě za mé noty obdaruje párem kovových mincí do pouzdra na housle.

Chodím ulicemi Londýna a dívám se na ty chudáky, kteří sedí nebo klečí u budov města, s výrazem mrtvoly prosí každého, aby jim dal kousek chleba a k němu nějakou tu penci. Kde mají tito lidé konce? Kdo pomůže člověku, který už nemá ani tu svoji svobodu? Najednou mně zastavil ukrutný řev. Vedl se zpoza vedlejší uličky. Vešel jsem do ní a spatřil něco, z čeho mé tělo ztuhlo jako kus ledu. Mladý příslušník bezpečnosti mlátil svým obuškem starší ženu, vedle které leželi dvě děti. Jedno leželo na boku, nos a ústa od krve a z posledních sil lapalo po dechu. Druhé již leželo nehybně, na malé hlavičce se linula dlouhá krvavá linie ze které vytékala narůžovělá hmota.

Nevěděl jsem jak mám reagovat, jestli běžet té ženě pomoci nebo jako zbabělec utíkat a už se na ni nikdy neohlédnout. Nedokázal jsem to. Byl jsem zbabělec, který by raději přežil, než aby díval do očí smrti, která mě čekala. Dívala se na mně svým chladným pohledem a usmála se, těšila se, že by měla dneska hostinu jedné žebračky, jejích dvou dětí a bezvýznamného houslisty, který houslovým smyčcem žadoní o drobný peníz na kus žvance.

Plahočil jsem se domů, se svými houslemi v ruce a díval jsem se do každé uličky, kterou jsem míjel. Hledal jsem tam smrt, která by se na mě usmála a šla by se mnou jako můj přítel. Chodil jsem uličkami a doufal, že ji naleznu. Ale jak chodím sem a tam, uličkami Londýna, přemýšlím nad tím, co jsem viděl. Co když ta žena někomu ublížila a strážce zákona pouze vykonal svou povinnost spravedlnosti, co když ta žena měla smrtelnou chorobu a on jí pouze pomohl. Je potom ten strážník hrdinou nebo zločincem? Došel jsem ke strážnici, položil na druhý schod své pouzdro s houslemi, postavil se k nim a díval se do prázdné ulice, kde štěkal pes.

Vytáhl jsem své housle z pouzdra, přiložil smyčec na struny a pomalu začal hrát první noty. Hudba mých houslí se plavila po blízkých ulicích Londýna a hřála Měsíc na srdci. Zaposlouchal jsem se do melodie svého instrumentu a vzpomínal na doby, kdy jsem takto hrál ve velkých koncertních sálech před lidmi, kterým opravdu záleželo na mé maličkosti a na mé maličké hudbě, kterou pěli mé maličké housle. Kde jsou ti lidé nyní, to ví pouze Bůh a i u něho občas pochybuji, že něco ví. Nikdo neví, kde končí lidská duše. Je to nebe, snad peklo a jeho věčné zatracení? Nikdo neví, kde je člověku konce.

Co je vlastně to věčné zatracení? Je to stav, kdy jenom trpím a nevnímám nic jiného? Proč by to tak mělo být? Pokládám si jednu otázku za druhou a přesto žádná odpověď. Přemýšlím o rozmarném životě plném krásných žen a bohatství, o kterém se může snít i samotnému králi Jiřímu V. a jeho celé rodině. Ale na co mi to všechno bude, když stejně jednou odejdu a zůstanou tu po mně jen ty opuštěné a rozladěné housle.

Během mého přemýšlení o věčném zatracení vyjde z budovy strážnice starší muž s černém kabátu a doutníkem v ústech. Zastavil se, zadíval se do mých ubohých žebrajících očí a zeptal se, jak se jmenuji. Thomas Burson, pane. Pousmál se, podrbal se na svých vousech a chtěl něco vědět o mém hraní na housle. Začervenal jsem se, když jsem pomyslil, že zase někoho zajímám. Bohužel jsem musel domů, byl jsem plný únavy a žaludek prosil o trochu teplého jídla. Rozloučil jsem se s mužem v černém kabátu a pomalu se vydal na cestu.

Vzal jsem si do levé ruky své pouzdro a odešel. Po několika metrech jsem se poohlédl za sebe a zahlédl siluetu toho stejného muže, jak stojí stále u těch stejných schodů a dívá se mým směrem. Blížil jsem se k dveřím a hledal jsem klíč od bytových dveří. Nahmatal jsem ho v hloubi kapse a věděl, že dnes jen tak nezaspím. To, co jsem viděl, neznalo hranice mého chápání. Odložil jsem své pouzdro s houslemi na polici a šel jsem se do skříňky podívat, zda mám něco k jídlu. Byl tu kus starého chleba. Vzal jsem do ruky nůž, přejel si hranou čepele po prstech, abych zjistil, jak je ostrý. Moc nebyl. Nabrousil jsem si nůž a pomalým řezem přesnosti doktora chirurgie jsem zakrojil krajíc chleba. Plátek chleba jsem si trochu osolil a s chutí se pustil do něho. Ve vědru s vodou jsem si trochu opláchl zeleninu a poté i ruce. Pochutnával jsem si na mé pozdní večeři a rozmýšlel nad skutečností, že jedno hrdinství mně mohlo stát život.

Opláchl jsem se ve vědru s vodou a nahý ulehl do mé lože. Proč nahý? Protože věřím, že lidé jsou stvořením přírody, nahý jsem přišel na tento svět, nahý na něm chci žíti a nahý chci také zemřít. Zavírám oči a pomalu se dostávám do světa, kde jsem pouze já. Do světa snů. Sním o tom, jak zase hraji na svém koncertě pro spousty významných a bezvýznamných lidí, kteří si zaplatili nemalé peníze jen za to, aby slyšeli moji maličkost hrát hudbu. Ale najednou se něco změnilo, něco co bych nikdy ve svém snu nečekal. Výkřik, který jsem již dobře znal. Rozhlédl jsem se po celém publiku a najednou ji viděl. Ženu, dvě děti a mrtvý pohled.