Židovka Judith

Vízum - poslední záchrana

,,No to už snad nemyslí vážně!" křičí maminka tak hlasitě, že ji slyším až ve svém podkorvním pokoji, který je dost daleko od obýváku.  Není to velký pokojík, nic skvostného, avšak mě stačí. Malinké okénko, pod nímž leží psací stolek, naproti postel. Cítím se tu útulně. Jako na popud okamžitě vstávám z vyhřáté postele a běžím se podívat, co se děje.

,,Stalo se něco?" vyzvídám již ve dveřích obývacího pokoje se s zřetelnou obavou v očích a hned vypínám rádio, které maminku tak moc rozrušilo.  Od doby, co jej máme, u něj jen zamračeně sedí a poslouchá, jak Německo postupuje. 

,,Davidova hvězda byl jen začátek," šeptá, zatímco pohledem stále kontroluje teď už vypnuté radio. Od doby, co jej máme, u něj jen zamračeně sedí a poslouchá, jak Německo postupuje.

,,Jak to myslíš?" přisedám k ní a tázavě povytáhnu obočí. O věcech týkajících se války moc nepřemýšlím. Nemám proč. 

,,Chtějí se nás zbavit. Svině jedny Něměcký!" ošívá se zarmouceně v koženém křesle, které jsme dostaly od tatínka, jež ji dal ještě předtím než umřel. ,,Co si o sobě vůbec myslí?" kroutí bezradně hlavou, chytá se za srdce.

Snažím se ji uklidnit. Její srdeční arytmie není neobvyklá, avšak pro její chabé srdce se je velmi nebezpečná. Proto ji chytám za svou alabastrově bílou ruku.

Vždycky jsem měla porcelánově bílou kůži. Ani léto nebylo vyjímkou. Mám to právě po mamince. Černé vlasy, alabastrově bílou kůži. Jsme si s matkou opravdu podobné. Před nedávnem si nás dokonce nám jeden pán řekl, že vypadáme jako sestry. Matku to ohromně potěšilo.

V její poměrně mladé tváři se mihne stopa po vrásce, jež způsobuje, že vypadá o moc starší než doopravdy je. V takovém stavu by ji ten pán mou sestrou nenazýval.

,,Měla bys jít spát," pronese najednou, duchem nepřítomná. A já ji i přes můj nevyslovený nesouhlas ihned uposlechnu. Vím totiž, že by jakýkoli prostest neměl smysl. Maminka je své rázná žena, vždy si jde za svým, vždy svého dosáhne.

Někdy bych se měla chovat více jako ona.

Ráno mě budí hlasitý déšť. Bubnuje o střechu, čímž vznikají velmi hlučné vibrace, které nenechají spát snad nikoho. Mrzutě si promnu své zelenkavě zbarvené oči a vstávám, myslíc na to, co budu dnes celý den dělat. Je totiž pondělí, jenže ono vlastně není co dělat. Nezáleží jaký je den. Do školy nesmím. V podstatě nesmím nikam. Jsem totiž židovka, takže znamenám méně než zvíře...

Kuchyní se nese omamná vůně houbové polévky. Miluju houbovou polévku. Už od té doby, kdy mi ji vařila teta Clara. Při vzpomínce na tetu Claru se mi sevře srdce. Zajímalo by mě, kde skončila, nebo jak se má. Marně čekám na nějaký dopis, ve kterém se mi bude na sto tisíckrát omlouvat, že už rok nenapsala, a že se má dobře. Že si se strýcem postavili velkou farmu, kde chovají koně a dobytek. Jenže zatím nic nepřichází.

,,Měla bys zajít za tvým bratrem," prohlásí maminka, čímž mě probouzí z přemýšlení a myšlenka na tetu Claire upadá někde hluboko v zapomnění.

,,Proč?" ptám se. S bratrem totiž nejsme v kontaktu už strašně dlouho. Ani nevím proč. Proto není divu, že mě tato matčina prosba naprosto vyvedla z míry.

,,Řekneš mu, že potřebujeme *vízum. Jde vážně o hodně, Judith."

,,Co je to vízum?" Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.

,,Tvůj bratr patří mezi vysoce postavené úředníky. On už bude vědět, jen mu to prosím řekni," odpoví naléhavě.

,,Je to žid, tak jako my. Myslím, že už mezi vysoce postavené úředníky dávno nepatří..," pousměju se ironicky.

,,Judith! okřikne mě ustaraná matka. ,,Jde vážně o moc. Vízum by znamenalo naši záchranu."

,,Proč vlastně nechceš jít se mnou?" táži se.

Zarmouceně na mě pohlédne. ,,Sama dobře víš, že s Johannesem nemám moc dobré vztahy." To ani já, pomyslím si, ale před matkou radši mlčím. A tak si beru kabátek, mávám matce a jelikož nám, židům právě začíná čas, kdy můžeme vycházet ven, s klidem vstupuji do naší deštivé ulice.

Bratr bydlí jen o dvě ulice dál, tudíž nemusím jet tramvají, takže se vyvaruji škaredým pohledům lidí, kteří cestují do práce. Kapky padající z nebe jsou příjemným osvěžením. Jelikož je dusno, cítím, že každou chvíli příjde bouřka.

,,Johannesi?" klepu na obrovské mahagonové dveře, které vedou do bytu mého bratra, avšak nikdo neotvírá. Přesně tak, jak jsem očekávala.
Vízum má být naší poslední záchranou, jenže před čím?

*Vízum - něco jako dnešní pas. Jedná se o povolení ke vstupu do dané země.

Tak a je tu úplně nový příběh! Strašně moc doufám, že Vás bere období druhé světové války, protože v tomto čase se přesně teď nacházíme. Moc by mě potěšil Váš názor ohledně této story, tohoto tématu..
Mladá hrdinka Judith, která se jako všichni židé dostává do koncentračního tábora, kde se i ty nejstrašnější noční můry stávají skutečností.
Moc bych si přála, aby v tomto příběhu někdo našel zalíbení, tak, jako jsem já našla zalíbení ve všech knížkách o druhé světové, židech a koncentračních táborech... Takže snad se Vám tento díl bude aspoň trošku líbit. Uvědomuji si, že není ničím zajímavý, avšak nebojte se. Z nástrah koncentračního tábora bude běhat mráz po zádech i Vám...