Židovka Judith

Špatný sen

  To, co následovalo poté, se mi bude ve snech vracet až do konce života.  Nepůjde o ty hezké sny, z nichž se člověk nechce probudit, půjde o noční můry, které člověka straší a nenechají ho na pokoji. 
 Jako dobytek nás nahnali do malé místnůstky s dřevěnými lavičkami, na něž se stejně nedalo sednout. 
 Christine kývla hlavou směrem k ceduli, na které stálo, že jde o sprchy. S narůstající panikou jsem si kousala spodní ret, až jsem v puse začala cítit krev. V davu žen jsem se snažila najít známé tváře, ale i kdyby tu nějaká byla, nepoznala bych ji. Veškeré své příbuzné si pamatuji s úsměvem na tváři z dob, kdy bylo všem dobře, to člověk vypadá jinak než teď, když neví, co ho vlastně čeká. Všechny ženy mi připadaly stejné. Zajímalo mě, jestli jsem také vypadala jako ony. Bledé tváře, zarudlé oči plné strachu, v nichž by se jen stěží hledaly stopy života. Vlastní matka mi připadala cizí, když svůj nicneříkající pohled upírala před sebe do prázdna. 

 Tok mých myšlenek přerušil další povel, po němž se ježily chlupy po celém těle. Chvilku mi trvalo, než mi došla slova té esesačky. 
 ,,Opravdu se máme vysléct?" zaslechla jsem někoho za svými zády. 

 Některé ženy se styděly více, jiné méně, každá však nakonec pochopila, že neuposlechnutí rozkazu se zde trestá tvrdě. A tak jsem si i já začala pomalu, nejistě svlékat svou blůzu. Po několikadenní cestě bez kapky vody, už mé tělo sprchu potřebovalo. Jenže ne tímto způsobem. Ne za těchto okolností. 

 Esesáci stojící v rohu znervózňovali každou z nás. Snažily jsme se halit nahá těla jak nejvíce to šlo. A za hlasitého řevu nás nahnali do sprch. 

Když jsem si po tom všem prohlížela to číslo, oči se mi zalily slzami. Tohle mám být já? Mé jméno, jméno Judith, jako by zmizelo a nahradilo jej pouhých pár vpichů do mé bledé, suché kůže. Automaticky jsem si chtěla pročísnout své havraní vlasy, jenže ty už byly dávno pryč a má ruka přistála na téměř holé hlavě. Ach ano, vzpomněla jsem si. To ta žena, ustřihla mi je stejně jako ostatním. Sama měla na hlavě pouhý šátek. Jakmile jsem na ni pohlédla s obavou v očích, věnovala mi chabý úsměv a pak už mé vlasy pramen po prameni začaly padat na zem. Zavřela jsem oči a pokoušela se přestavit si, jak mě jako malou stříhala maminka. Bohužel to nešlo. Poté jsem se zkusila štípnout, jen tak lehce, vedle místa na ruce, na něž mělo později přijít to odporné tetování. Ale nic se nedělo. Neprobudila jsem se. A tak se i ty střípky naděje, že je tohle všechno jen jeden zlý sen, rozplynuly ve vzduchu koncentračního tábora. A nebylo to jen to, tou dobou už se vzduchem vznášely i jiné, daleko horší věci. 

    Přede mnou byla krásná zelená krajina, kterou jsem přes všechen pláč viděla rozmazaně. Vše, co mě od ní dělilo byl ostnatý drát. Už jsem nebyla člověkem. Vzali mi šaty, vlasy, jméno a dokonce i hrdost. To všechno v jednom jediném dni. Se strachem jsem se otočila na Christian, která na mě z řad postupujících žen nenápadně volala. Bylo jen otázkou času, kdy si mě někdo z SS všimne nebo kdy dostanu tvrdou ránu od jedné z káp. Bála se, že budu mít problém. Tady v Osvětimi to bylo možné. Člověk stál, díval se na krajinu na druhé straně, vzpomínal na časy, kdy byl šťastný, kdy na takové louce chytal motýly nebo hrál s dětmi na babu, a oni ho mohli klidně zastřelit. 

 Omlouvám se za dvě věci. Promiňte mi to, že je tahle část až směšně krátká, ale já ji chtěla mít dopsanou. Slibuju, že příští díl bude brzo a pokusím se do něj dát víc, udělat ho zajímavějším a taky delším, poněvadž i mě baví víc kapitoly, v nichž se spisovatelé rozepsali:):D
 Taky se moc omlouvám, že jste na tak krátkou kapitolu museli čekat taaaaak dlouho. Handbím se a doufám, že mi to odpustíte. 

 Za každý like, koment, cokoli... budu moc ráda:) Taky mi můžete dole v komentářích zanechat ¨Váš názor, kterého si velmi cením. 
 Všem vám moc děkuju ♥