Moje nejčastější odpovědi na cokoli byly záporné. Ani nevím proč, vždy jsem tak byl naladěn. Ale jednou, jednou to byla moje osudová chyba. Ne že bych řekl ne u oltáře, to bylo moc dobře. Ta ženská byla fůrie, a během dalšího půl roku si vzala jinýho. Chudák skončil v blázinci. Ale to teď neřeším.
Týkalo se to mé babičky a dědečka. Těm jsem většinou naopak říkal ano. Já i sestra jsme je milovali. Ale bylo to tak, že se spíš držela babička se sestrou a já s dědou. Nevadilo nám to, byli jsme tak spokojení. Rodičům se to nezdálo, ale co oni do toho mají co mluvit. Ale oba už jsou po smrti. Babička zemřela před týdnem a půl a děda před půl rokem. A já jim oběma před smrtí řekl mé oblíbené ne. A dodal nikdy. Myslím, že jsem je zdrtil. A oni se poté zaměřili na mou sestru jako další vhodnou kandidátku. Nejspíš teda ne další, věděli jsme oba. Ale ona řekla ano. A potom zjistila, co já se nedozvěděl.
Před třemi dny mě byla sestra navštívit. Nenápadně se ptala, jestli vím. A já jí mohl zase říct jenom mé ne. Nikoliv. Poté sestra odešla.
Mám asi říjnoblok. Není to příjemné, ale snaha psát tu je. Kvalitní to asi už nebude, tohle byla fakt hrůza. Uf.
Mimochodem, všimli jste si, že to navazuje na Květervenouvou Vyšívanou? Asi ne, jste to asi ani nečetli...
