Už když se s obtížemi probudila v ty brzké ranní hodiny, věděla až moc dobře, jaký byl den. Bylo to tak každý rok od té doby, co se stala ta jedna nepříjemná událost. Už když otevřela svá víčka a dívala se prázdně do stropu, cítila tu tupou bolest ve své hrudi. Bylo to, jako by jí něco chybělo. Jako by z ní něco vytrhli a ona to prostě nemohla dostat zpátky, tak cítila jen tu ránu, která na povrchu nebyla vidět, ale uvnitř ji cítila až moc dobře. Přetočila se na bok a přitáhla si kolena skoro až k hrudi a prostě se tam tak schoulila. Byla v té ložnici sama. Všichni ostatní dávno vstali. Ten den vždycky přišel jako hodinky a oni naprosto odmítali ji v tento den zatěžovat tím, že by s nimi musela jet do práce. To ovšem neměnilo nic na tom, že se každý rok střídali. Každý rok si jeden z nich na ten den vzal volno. Když se to totiž stalo poprvé a nechali ji doma samotnou, nedopadlo to vůbec dobře. Ale na to teď opravdu myslet nechtěla. Vlastně to snad ani nedokázala. V tuhle chvíli se dokázala soustředit jen na tu silně rostoucí beznaděj. Nespokojeně zakňučela, přetočila se na druhý bok a zakryla si obličej dlaněmi. Začala se hodně rychle chvět, když se ty slzy snažily dostat na povrch. Takhle rychle se nikdy neukázaly. Dnešek musel být obzvlášť speciální a obzvlášť nepříjemný. Nikdy nevěděla, co dělat. Drtilo ji to, jako by se ten den odehrával celý znovu jako ty roky zpátky. Bylo to skoro jak sen, ale vždycky bylo až moc očividné, že to byla realita. Vždyť jeden člověk z pěti se hodně těžko zapomene. Bylo to tak malé číslo, že bylo hned na první pohled poznat, že někdo chybí.
Netušila, jak dlouho tam ležela tak podivně zkroucená. Byl to jistým způsobem panický záchvat. Byl to možná i záchvat úzkosti. Měla na mysli jen jednu jedinou osobu, kterou chtěla mít v tu chvíli u sebe, ale.. to prostě nebylo možné. Pár let už to prostě nebylo možné a ona se cítila tak podivně sama. I když tu byli čtyři další, jako hybrid pociťovala i tu ztrátu jednoho jako obrovskou bolest v jejím hybridím instinktu. Když si totiž někoho vtiskla, jeho smrt by ji správně měla zabít. Ona si „naštěstí" těch lidí vtiskla pět. To ovšem neměnilo nic na tom, že to každý rok celých těch dvacet čtyři hodin v určitý měsíc bolelo tak moc, že by nejradši zemřela. Na druhou stranu mohla být ráda, že měla aspoň ty čtyři mladíky. Samozřejmě že za ně byla z celého srdce vděčná a za nic na světě by je nevyměnila, ale i tak si prostě ohledně určitých věcí pořád nemohla zvyknout na to, že ta jedna osoba tam prostě nebyla. I když to bylo pár let. Tohle se prostě nedokáže zapomenout. Na tohle se nedá zvyknout. Byla si jistá, že to ještě nějaké roky potrvá. A u ní to snad potrvá ještě déle jen kvůli tomu, že měla ty uši a ocas. Ani nevěděla, kolik bylo hodin. Věděla jen, že se vždycky probouzela až moc brzo. Nedalo jí to prostě spát. A pak vyčerpáním usnula ještě během dne. Do jisté míry se to každý rok konalo vždycky stejně, ale stejně to nebyly přesné kopie.
Přišlo jí to jako roky, co ležela v té posteli a jen měla zavřené oči. Dlaně měla mokré od slz a buď byla úplně mimo nebo opravdu nevydávala jediný zvuk. Její vlčí ocas se chvěl snad ještě víc než její tělo. Muselo to být zvláštní. Zoufale vydechla a donutila se posadit se. Její hlava se z té rychlosti zamotala a hned se za ni musela chytit. Bylo to prostě peklo. Ale co mohla dělat? Nemohla dělat prostě nic... Podívala se na dveře a zakňučela. Nechtěla odejít z toho pokoje. Nechtěla přijmout tu realitu. Prostě nemohla. Bylo to mučení. Drtilo ji to tak moc, že prostě opravdu nevěděla, co dělat. Byla to taková beznaděj, že nejradši chtěla skočit z okna. Ale to bylo špatně. To nesměla udělat. Ublížila by jen ostatním. Litovala by toho. Pomalu se tedy přesunula ke konci postele a zachvěla se, když se její holá chodidla dotkla té dřevěné podlahy. V uších jí lehce pískalo. Nesnášela tu slabost. Vždycky to bylo prostě stejné. Uši měla smutně sklopené a ocas měla sklesle položený vedle sebe. Ani se nehnul. Chvíli se jen dívala na svoje nohy a nebyla schopná se postavit. Stálo ji to dost úsilí, aby se konečně vyhoupla a stála. Dávala si načas. Nespěchala. Měla jediný cíl. Jen jeden...
Polkla a nejistě se vydala k jedné speciální skříni. Když ji otevřela, stáhlo se jí hrdlo. I po těch letech.. tam stále byly zbytky té speciální vůně. Do očí se jí okamžitě nahrnuly nové slzy a unikl jí vzlyk plný bolesti. Roztřeseně natáhla ruku dovnitř a odhrnovala kusy oblečení. Jak se kusy látky hýbaly, lehce tu vůni rozvířily. Zavřela pevně oči a snažila se nevzpomínat. Snažila se prostě všechno potlačit. Ale nakonec přeci jen našla to, co hledala. Zatajil se jí dech. Byla to bílá huňatá mikina. Na dotek byla stále tak hebká jako před lety... Jako by se jí dotýkala poprvé. V hlavě měla hned záblesky z minulosti. Nemohla to prostě zastavit. Chytila se za tu hlavu jednou rukou a druhou držela tu mikinu. Nedalo se to skoro vydržet. Ale ona.. ze sebe nějak sundala pyžamo a nasadila na sebe tu mikinu, která držela neskutečné množství vzpomínek. Hned jak ji cítila na své kůži, jen se zas depresivně sesunula po té skříni, kterou ani nedokázala zavřít. Z jejího hrdla vyšlo to úpění plné bolesti. Cítila se, jako by opravdu umírala. Bylo to neuvěřitelné. Tohle přece nemohla být realita. Nemohla tomu věřit. Její mozek to nedokázal pobrat. Nedokázala prostě dát dohromady události. V tuhle chvíli doufala, že to byl jen zlý sen. Dokud nevejde z té místnosti, mohl to být jen špatný sen. Chtěla se probudit. Tak strašně moc se chtěla probudit, ale ta bolest byla až moc opravdová na to, aby to byla noční můra. Bylo to, jako by to jediné gesto kompletně zlomilo její srdce. Jako by to jednoduché gesto, kdy si přes hlavu přetáhla tu mikinu, kompletně zlomilo její duši. A ona nemohla zastavit ten brek. Nemohla zastavit ten smutek. Skoro nemohla dýchat. Věděla, že musela v tomhle stavu vypadat příšerně. Chtěla jen utěšit. Chtěla jen, aby jí někdo řekl, že to byl jen zlý sen. Že pořád byli všichni spolu. Že se nic nestalo.
Její vlčí uši zachytily zvuk otevírání dveří. Bylo teprve ráno a ona už teď byla neskutečně vyčerpaná. Kolena měla u hrudi. Líně zvedla hlavu a podívala se na mladíka, který stál ve dveřích. Její srdce se stáhlo. I za těch pár let tak moc zestárl... Z očí jí furt vycházely slzy. Zírala na něj takovým způsobem, že prostě musela být mimo. Jako by její duše byla jinde. Jako by to byl opět ten patnáctiletý kluk s očima jako od divoké laně. Byl to prostě koloušek. Přišlo jí, jako by se na sebe opět dívaly jen další hodiny. Jako by se čas nepříjemně zastavil. Bylo to peklo. Nehýbala se. Jen čekala, co udělá. A on po nějaké době konečně udělal krok vpřed. Ani nevěděla, proč tak moc ucukla, ale už se tak stalo. V tomhle stavu byla až moc zranitelná a všichni to dobře věděli. Její vlčí ocas se pevně omotal kolem jejích kotníků a natiskla se na tu skříň. Mladík měl výraz plný bolesti a smutku. Pomaloučku k ní došel, jako by se bál, aby jí neublížil jen svojí přítomností. Jako by měla každou chvíli utéct jako vyděšené zvíře. Nedělal rychlé pohyby a prostě se snažil ji nevyděsit. I když se znali roky, nemohl riskovat. V tuhle chvíli museli být vždycky opatrní. Protože dívku to vždycky zamklo do jejích hybridích instinktů mnohem hlouběji.
Když byl před ní, padl na kolena. Bylo slyšet jen to tlumené ducnutí, jak na sobě měl tepláky. Sala z něj celou dobu nespustila oči. Nechala ho, když natáhl ruku a chytil ji za tvář. Palcem se snažil otírat její slzy, ale nešlo to. Bylo jich moc. Jemu samotnému slzely oči. Ale musel být silný. Teď tu musel být pro ni. Nemohl to pokazit. Po chvíli natáhl i druhou rukou. Držel obě její tváře a jen se k ní sklonil. Jejich čela se dotýkala. Cítil, jak se dívka díky jeho doteku uvolnila. Zavřela oči a prostě roztála. To ale neměnilo nic na tom, jak se chvěla. Její hruď se rychle pohybovala. Taemin byl zoufalý. Nechtěl ji vidět v takovém stavu. Nezvládal to. Udělal by cokoliv, aby to tak nemuselo být. Sám nebyl schopný nic říct. Věděl, že nikdy nenahradí tu osobu, která mezi nimi už nebyla. Věděl moc dobře, že byl navždy pryč. Ale stále měli aspoň ty nádherné vzpomínky. Stále existovala videa, fotky a tolik nádherných vzpomínek. Jeho hlas stále mohli poslouchat v písničkách. A i když ani jeden nepronesl jediné slovo, rozuměli si. Věděli až moc dobře, co po sobě chtěli. Každý rok v den smrti Jonghyuna hybridí stránka Saly trpěla. Trpěla takovým způsobem, že kdyby tu pro ni nebyli, třeba by tu už také nebyla. Ale oni se oni pořád starali. Oni ji milovali. A i když ta ztráta bolela všechny, věděli prostě až moc dobře, že kvůli té zvířecí stránce se s tím nikdy nebude schopná smířit.
