Šel jsem ulicí a kručelo mi v břiše.
Všichni, a to hlavně dospělí, na mě vrhali znechucené a částečně lítostivé pohledy. Vešel jsem do ulice, kam jsem šel vždycky, když jsem měl hlad. Přišel jsem k popelnici, kterou jsem s námahou otevřel, trouchu jsem prohrábnul odpadky a našel zbytek bagety. Už jsem chtěl začít jíst, ale náhle se otevřely dveře. Lekl jsem se a ztuhl. Ve dveřích té ulice stál muž a zíral na mě a já na něj. Chtěl jsem utéct, ale on udělal něco co se mi už dlouho nestalo, usmál se na mě. Chvíli jsem tam stál, než jsem se taky trochu usmál a zamával mu.
,,Nechtěl by jsi radši celou a hlavně čistou bagetu?" zeptal se. ,,Mhm." řekl jsem potichu. Usmál se a podal mi čerstvou bagetu. ,,Tady máš kluku. Jak se vlastně jmenuješ?" ,,Jmenuji se Sans. Děkuji za bagetu." řekl jsem a trochu a z té lákavě vypadající bagety ukousnul. Chutnalo to mnohem lépe než nějaké zbytky z popelnice. ,,Asi by jsem měl jít. A Sansi, kdyby jsi chtěl třeba nové oblečení nebo jídlo, tak stačí zaklepat na dveře. Nemusíš se mě bát, protože ani já se nebojím tvých očí." přátelsky na mě mrkl a zavřel dveře.
Moje oči. Povzdechl jsem si a podíval se na svůj odraz v kaluži. Moje oči. Moje oči nebyly obvyklé a lidé se mě kvůli nim stranili a báli. Jedno oko mělo zornici ve tvaru blesku, který měl začátek i konec až někde mimo můj oční důlek, a druhá zornice vypadala jako by se roztříštila na tři kousky, které jen v tom černém bělmu poletovaly a hýbaly se spolu, i když nebyly spojené.
Šel jsem ulicí a jedl svojí bagetu, ale najednou mi někdo vyrval bagetu z ruky. ,,Hej! Ta je moje!" zakřičel jsem na kluka, který měl žluté oči, kočičí uši a ocas hnědé barvy, Stejnou barvu měly i jeho vlasy, které vypadaly jako vrabčí hnízdo. Měl špinavé oblečení a mohlo mu být stejně jako mě. ,,Buď ticho kriple. Mám hlad." řekl monotónně.
To že mi tak řekl, mě naštvalo. Vrhl jsem se na něj a začal se s ním o bagetu přetahovat. Po chvíli jsme Bagetu roztrhli a celí udýchaní na sebe nenávistně hleděli. Ten kluk si povzdechl, střihl ušima a promluvil. ,,Jak tak na tebe koukám, tak jsme oba děti ulice, a taky máš určitě hlad." podal mi zbytek bagety. ,,Nech si jí." řekl jsem stroze. Vypadal překvapeně, ale nic nenamítal. ,,Jsem Jack a je mi devět let." řekl a začal jíst. ,,Sans a taky mi je devět." řekl jsem a lehce se pousmál. ,,Ty se mě nebojíš. Víš kvůli mým očí, proto-" ,,Protože co?" skočil mi do řeči. ,,Někdo holt vypadá jinak, ale to neznamená, že je prokletý nebo něco podobného." mluvil s plnou pusou ,,A navíc takový jako my by měli držet po spolu nemyslíš?" dořekl a polkl. Usmál jsem se. ,,Máš pravdu, Jacku. Máš pravdu."
Od té doby se z nás stala nerozlučná dvojka. Bylo vtipné že jsme se potkali jako nepřátelé a skončili jako přátelé.
Jack byl jiný jak já. Byl více extovertní, nebojácný, drzý, ostražitý, lehce manipulativní a vůči mě ochranitelský. Měl velký talent na přetvařování se a lhaní, který využíval když chtěl získat peníze, jídlo nebo něco jiného. Když jsem něco chtěl získat já, šel jsem o to požádat toho hodného pána, co mi dal bagetu. S Jackem jsme si vybudovali něco jako domov nebo-li útočiště v opuštěném domě na kraji města, kam nikdo nechodil.
Jak jsme rostli, tak jsme se čím dál tím víc učili jeden od druhého. Náš vzhled se taky trochu změnil. Dříve byl Jack vyšší o hlavu jak já, ale když nám bylo jedenáct, tak jsem ho přerostl a byl jsem vyšší zhruba o sedm centimetrů. Přes mé oči jsem nosil fialový šátek, přes který jsem mohl vidět, ale ostatním výhled na moje oči skrýval. Jack kromě toho že už nebyl vyšší jak já, se snažil sehnat si přítelkyni což se mu nedařilo. Ale co se mu dařilo, bylo vymýšlet plány, jak získat potřebné věci. Většinou jsem s mým šátkem přes oči hrál slepého a žádal lidi o peníze. Upřímně, fungovalo to skvěle.
Tenhle život nebyl nejlepší, ale byl fajn, protože jsem po svém boku měl jednu z dvou osob, na kterých mi záleží. A s ním zvládnu cokoliv a konec konců už jsme takhle čtyři roky a nejspíš to takhle bude navždy.
Nic moc velkého se stát nemůže, že ne?
