Jsi moje

Procházela jsem se parkem. Byl začátek školního roku a podzim byl v plné síle. Stromy kolem zářily tolika barvami, že jenom jít kolem nich způsobovalo, že jsem se cítila jako v pohádce. Bylo to prostě kouzelné.

Šla jsem ze školy. Musím se stavit v knihovně vrátit několik knih, a ještě jít potom nakoupit. Asi ve dvanácti letech jsem se pohádala s rodiči a oznámila jim, že se v osmnácti letech odstěhuji. Doufala jsem, že na to zapomenou, ale nezapomněli a čím víc se to blížilo, tím víc to připomínali. V tu dobu jsme se neustále hádali a oni netušili, že opravdu plánuji se odstěhovat.

Když mi bylo osmnáct, samozřejmě to připomněli a já jim toho dne oznámila, že už jsem si pronajala byt a celkem si ho i zařídila. Nečekali to. A do týdne jsem se ze školy nevracela k nim domů, ale do svého malého bytečku. Není to žádná sláva, ale je útulný a nehádám se každý den s rodiči.

Chvíli jsem bojovala s tím, že jsem se bála tam být sama, ale po pár týdnech jsem si zvykla. Stejně tak na to nakupovat si jídlo a další činnosti, které do té doby zařizovali rodiče.

Ve škole to nikdo neví, vlastně to kromě rodičů a mého mladšího bratra neví vůbec nikdo. Nevím, co by na to říkali, asi by mě nazývali bláznem, že jsem se dobrovolně vzdala luxusu rodičů, ale my se hádali častěji, než spolu v klidu mluvili. Bylo to psychicky náročné a tohle bylo nejlepší řešení.
Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla kluka jdoucího naproti mně, dokud se nezastavil přímo přede mnou a já do něj málem nenarazila.

„Jsi moje.“ Nic jiného neřekl. Trochu jsem se zamračila a odstoupila od něj.

Nevypadal tak hrozně. Tmavé rozcuchané vlasy mu trochu povlávaly ve větru a motaly se do sebe ještě víc. Byl vyšší než já a nevypadal, jako nějaké čtrnáctileté děcko. Na sobě měl volnou mikinu a džíny. Nebylo to tak hrozné, ale tím, že celkem čtu, jsem si vytvořila náročné podmínky pro mého budoucího partnera a ani tento hoch je nesplňoval. Ovšem dalo se s tím pracovat.

Měřil si mě zkoumavým pohledem, asi čekal, že zdrhnu, nebo na něj začnu řvát, nadávat mu, nebo tak něco. Za normálních okolností bych ho ignorovala a šla dál. Ale něčím mě zaujal a já nemám ponětí čím.

„Dobře, ale ne hned. Začni chodit alespoň třikrát týdně do posilovny. Nechci, abys vypadal jako nějaká nabušená gorila, ale byla bych ráda, kdybys mě dokázala zvednout a já mohla obdivovat tvé svaly.“ Tímto jsem neskončila a on na mě koukal jako na zjevení. Tohle nečekal už vůbec.

„Dávám ti půl roku. Dnes je šestého listopadu, takže přesně za půl roku, tedy šestého května očekávám únos. Mělo by to být pondělí. Stejně tak očekávám bílou dodávku se zatmavenými okny, aby nebylo vidět dovnitř. Adresa školy je Highland 18. Měli bychom končit o půl třetí nebo o čtvrt na čtyři. Maximálně si hodinu počkáš.“

Odmlčela jsem se, abych si to shrnula v hlavě a pak to shrnula i jemu. Takže šestého května, bílá dodávka, únos mé osoby. Budu se těšit.“ S tím jsem na něj mrkla, zamávala mu a odešla.

Zapsala jsem si to do kalendáře. Pochybuji, že se to uskuteční, ale bude to vtipná připomínka, až mi to kalendář připomene. Když jsem se otočila, tmavovlásek už tam nebyl a nebyl ani nikde v okolí.
Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v cestě do knihovny, musím to stihnout, než mi tam zavřou.

♡

Převalovala jsem se v posteli. Za dvacet minut jsem musela odcházet do školy a já ještě furt schovávala celou svou maličkost pod peřinou.

Zavrčela jsem a dřív, než si to stihnu rozmyslet odkopala peřinu na konec postele. To nám to krásně začíná ten den. Vykašlala jsem se na nějaké chystání si jídla a raději připravila sebe. Ono je ve výsledku dvacet minut celkem hodně, zvlášť, když třeba sedíte v hodině zeměpisu.

Vydala jsem se na cestu k zastávce a opakovala si chemii. Písemky první hodinu by měly být zakázány. Kdy se to má člověk učit, když tam není žádná přestávka?

Došla jsem do třídy a usedla po boku své kamarádky. Alespoň dvoječku bych mohla dostat, na jedničku to nevidím, ale strávila jsem tou chemií včera v noci asi čtyři hodiny a šla jsem spát ve dvě ráno.

Odbyla devátá hodina dopolední a mně se rozsvítil displej mobilu. Zběžně jsem koukla, co mi kdo chce a zase se soustředila na vyprávění jedné spolužačky o tom, co se stalo včera odpoledne.

Pak jsem se ale zarazila a znovu se podívala na to upozornění.

6. května – Únos

Zvedla jsem koutky úst a snažila se vzpomenout, co jsem to tomu klukovi před půl rokem navykládala.

Uběhl celý den a já v hlavě převalovala jedinou věc: Vzpomene si na to, či nevzpomene? Zasměje se stejně jako já anebo jen protočí oči?

Vyšli jsme před školu. Byl konec vyučování. „Jdeš s námi na jídlo?“ vykřikl spolužák, když se jejich skupinka vydala směrem k zastávce.

„Ne, musím jít nakoupit!“ zavolala jsem na něj zpátky a s tím se otočila na druhou stranu. Sice bych tam mohla dojet dvě zastávky autobusem, ale je to okružní jízda a mnohem rychlejší je projít pár pochybných uliček a být tam za deset minut po svých.

Prošla jsem prvním blokem domů a zahnula do další uličky. Na protější straně ulice seděl na chodníku bídně vypadající muž a kolem něj byla hromada skleněných lahví od alkoholu. Je nepříjemné tudy chodit i ve dne, ale holt je to kratší cesta a já se přeci nebudu zdržovat autobusem. Nikdo nemá neomezený čas ve svém životě. Ani sexy víláci z knih. Polovina z nich stejně většinou umře ve válce a druhá polovina si tam najde svou druhou polovičku. A do koho se pak má člověk zamilovat, když jsou všichni zabraní? Do Tamlina? To sotva! A do Sebastiana už vůbec ne.

Těmito myšlenkami jsem se bavila pokaždé, když jsem tudy procházela, nevnímala jsem pak tolik své okolí.

Co ale upoutalo mou pozornost, byla bílá dodávka s okny, skrz které nebylo vidět dovnitř. Celkem vtipné… bylo by to celkem vtipné, kdyby to nebylo v těchto končinách města. Nekoukala jsem se kolem, abych nebyla podezřelá a prostě hleděla před sebe a modlila se, abych už byla pryč.

Někdo do mě narazil a já přistála na zemi. Ne, ne na zemi, uvnitř dodávky! Než jsem stihla cokoliv udělat, nebo se jen otočit, měla jsem zavázané oči a neviděla nic než naprostou tmu a několik barevných fleků. Rozmáchla jsem se kolem sebe v naději, že toho člověka alespoň praštím, škrábnu nebo tak něco. Mou ruku však zachytila cizí. Stisk byl tak pevný, že jsem neměla šanci vzdorovat a za pár chvilek jsem měla ruce svázané za zády. Asi to byl provaz, protože byl neuvěřitelně těžký a dřel mi zápěstí. Zkusila jsem se jakkoliv vzepřít, ale byla jsem prakticky bez potíží posazena na sedačku a připoutána rozhodně víc jak jedním pásem.

Alespoň tohle je milé.

Chtěla jsem svému únosci znepříjemnit cestu dodávkou tím, že bych neustále mluvila, třeba bych ho přestala bavit. Následně jsem si však uvědomila, že by to opravdu mohl být tek klučina z listopadu a neřekla jsem ani slovo. Jestli je to on, zajímá mě, jak se mu podařilo tohle všechno. A pokud to není on… to je problém budoucí Molly.

Možná jsme nejeli tak dlouho, ale mně se sedělo opravdu velice nepohodlně, začínala jsem mít hlad, chtělo se mi na záchod, nic jsem neviděla a ani písničky nehrály, takže jsem slyšela pouze hluk motoru a sem tam něco z venku. Ta cesta byla víc nekonečná než hodina zeměpisu, a to není zrovna jednoduché.

Zastavili jsme. Buď stejně jako už asi stokrát, na nějakém semaforu, nebo jsme snad na místě, ale tohle jsem si říkala už tolikrát, a ještě stále nic.

Tentokrát jsme však stáli déle než normálně, říkala jsem si, jestli nevystoupil a nenechal mě tu napospas hladu a nutnosti se vyčůrat tady a teď.

Ozvaly se kroky a pak nastal příval kyslíku a světla, když se otevřely dveře dodávky. Ve chvíli jsem byla odpoutaná a někdo si mě doslova hodil na rameno, což mému zmučenému močáku a umírajícímu žaludku zrovna dvakrát nepomohlo. A už vůbec ne to, že jsem při chůzi svého únosce na jeho rameni poskakovala jak čertík v krabičce a musela zatínat všechny svaly, které jsem ani netušila, že mám, abych se nevymočila přímo takhle na něj. Ale bylo by to vtipné.
Sice už bylo nějakou dobu jaro a všechno kvetlo, ale to neznamená, že se nenajdou i chladné dny. Například dneska, po tom, co jsem strávila takovou dobu v tom autě a slušně si tam vydýchávala vzduch, byl teď květnový vánek podobný arktickému severáku a já měla pocit, že kdybych se teď opravdu počůrala, zmrzlo by to rychlostí lusknutí prstů. A to školní teploměr ukazoval venku celých šestnáct stupňů. Což není moc, ale je to blíž ke třiceti než k nule.

Venkovní zvuky utichly a my vešli do nějaké místnosti, vytopené místnosti. Což je celkem překvapivé. Byla jsem velice neopatrně shozena z ramena únosce. Nechal mě tam, kde jsem spadla a začal něco štrachat pár metrů ode mě.

Chtěla jsem mu oznámit, že by se mi celkem hodilo si jít odskočit, ale když jsem otevřela pusu, vyšlo ze mě pouze jakési zachrčení více se podobající protahujícímu se jezevčíkovi než dívčímu hlasu. Jak dlouho jsem proboha byla v tom autě, když mi tak moc vyschlo v ústech?

Pokus číslo dva. „Nerada přerušuji to ticho, co mezi námi je už jen-ty-nebo-vy,-jak-to-mám-vědět,-když-mám-zavázaný-oči,-víš-nebo-víte-jak-dlouho, ale celkem bych si potřebovala někam odskočit.“ Ozvalo se jen zamručení a pak ticho. Fajn, jak chceš, když mi nepomůžeš, pomůžu si sama.

V tělocviku jsme se tolikrát zvedali ze země bez rukou a závodili, který tým bude první, že jsem to měla dokonale nacvičené a stoupla si na první pokus. Když nemůžu použít hmat ani zrak, musím si vystačit s čichem a sluchem. No to jsem zvědavá.

Dle intuice jsem se otočila směrem, odkud jsem odhadovala, že jsme přišli. Vydala jsem se tam a neustále u každého kroku šmátrala nohou před sebou, abych do něčeho nenarazila, jednou prostě musím potkat zeď.
Vsadila bych svoje ponožky s Glumem za to, že mě můj únosce pozoruje a snaží se mi nevysmát. Konečně jsem po asi deseti minikrůčcích šťouchla botou do zdi. Dobře, krok číslo dva: někde najít jakékoliv dveře a doufat, že jsou od toalety. Chvíli jsem se sunula podél zdi a hledala jakýkoliv náznak toho, že jsou tu dveře, nutno podotknout, že kdybych se setkala s klikou, nebude to nejpříjemnější zážitek mého života. Posouvala jsem se dál, dokud jsem neslyšela rezignované povzdechnutí a kroky.

Můj únosce ke mně přistoupil, odtáhl mě od zdi a stoupl si za mě. Prvně mi rozvázal ruce a pak mi oznámil, že si můžu sundat i šátek z očí. Než jsem tak provedla, protřela jsem si obě zápěstí, no rozhodně tam bude modřina ve tvaru provazů.

Pak jsem si opatrně začala stahovat šátek z očí a snažila se přivyknout si na světlo. Trvalo to neobyčejně dlouho, ale co čekat, když jsem neviděla alespoň hodinu. Rozhlédla jsem se kolem a schválně ignorovala postavu sedící v křesle u zdi. Byli jsme v chatě, ne malé, ale ani extra velké. Nebyla však vetší než můj byt, pokud to nemělo tři patra.

Kuchyň byla spojená s obývacím pokojem, jestli se tomu tak dalo říkat. Musím uznat, že to tu bylo poměrně slušně novodobé. Designoval to někdo s dobrým vkusem, protože bylo vše sladěno do černé, tmavě smaragdové a stříbrné barvy. Dávalo to pocit, jako byste se ocitli ve Zmijozelské společenské místnosti. Obří rohová pohovka, vedle níž se nacházela knihovna přeplněná knihami. Celkem čtitelných žánrů. Kulatý stolek s krabicí kapesníků. Dokonce i ta krabice byla sladěná do barev, tady je někdo perfekcionista. To se mi zamlouvá. Naproti pohovce obří krb, ve kterém plápolal oheň, který snad jediný neudržel dress code a vzal si na sebe jiné barvy. Pokud si z chemie dobře pamatuji, tak v plamenové zkoušce hořelo zeleně baryum, ale nejsem si jistá, že by byl dvakrát inteligentní nápad topit si baryem, takže tento nedostatek pomineme.

Konečně jsem se otočila na svého únosce a měla co dělat, abych udržela zavřenou pusu. Jestli si vzpomínám správně, nebyl k zahození, ale viděla jsem atraktivnější kluky. Ovšem to, co dokázal za půl roku, bylo skoro neuvěřitelné. Kromě toho, že i v obličeji jako by zestárl alespoň o dva roky, takže jsem si teď ani trochu nebyla jistá tím, že je stejně starý jako já, tak jeho vlasy byly stále stejně neposedné a zacuchané, ale jakoby naprosto smyslně. Jako kdyby je přesně takhle cuchal dobrých deset minut, než to dotáhl k této dokonalosti.

Jeho ramena byla mnohem ohromnější. A vůbec celý opravdu nabral na svalech, a přitom to stále vyhovovalo mým požadavkům. A pak to, co měl na sobě. Žádné džíny, tepláky nebo tak něco. Měl na sobě černou přesně šednoucí košili a ve stejné barvě také kalhoty. Rukávy košile měl vyhrnuté do půlky předloktí a ukazoval tak své silné a obří ruce. Opravdu je to ten stejný kluk? „Chceš ukázat, kam si můžeš odskočit, nebo jsi to už vypustila z hlavy a chceš na mě stále zírat?“

A jeho hlas, taky se změnil, ztvrdl, ne že bych si pamatovala, jak mluvil, ale takhle určitě ne. Ani teď nebyl tak roztěkaný, jako když jsem na něj mluvila, tehdy jsem se cítila mnohem vyrovnaněji než on. Teď… myslím, že to má v hlavě srovnané stejně jako celou tuto chatu, a beztak k sobě jeho myšlenky ladí barevně, nebo je má seřazené podle duhy, kdo ví.

„Kudy?“ to bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Kývl hlavou ke dveřím u kuchyně a já rychle zmizela, abych si mohla urovnat myšlenky. Ale hlavně konečně vykonala to, v co doufám už dobrou chvíli.

Vrátila jsem se zpět do hlavní místnosti. Musela jsem si třikrát opláchnout obličej ledovou vodou, abych se alespoň trochu vzpamatovala. Když jsem se však znovu podívala na… Jak se vlastně jmenuje?

„Tak, co se mnou plánuješ provádět? A… jak ti mám říkat?“

Sexy únosce se na mě otočil a měřil si mě pohledem, který jsem nedokázala odhadnout. Možná obezřetně, možná pobaveně, opravdu nevím. „Jsem Xabier, víc vědět nepotřebuješ, Molly.“

Ví, jak se jmenuji. Zajímavé, i když, vlastně jsem to měla čekat. Pravděpodobně si o mně něco zjistil, když věděl, kde má čekat s dodávkou. Vlastně je to celkem děsivé. Ale mé sexuální potřeby jsou silnější než nějaké přirozené pudy o zachování své osoby naživu. „A odpověď na mou první otázku?“

„Co bys chtěla, abych s tebou prováděl?“

„To jsou nebezpečné otázky, drahý Xabiere.“ Pousmála jsem se a přistoupila blíž k němu. Chce si hrát? Dobře, budeme si hrát. „Mluvíš s člověkem, kterému jsi řekl Jsi moje a on ti řekl, jak máš vypadat a co máš udělat, aby to tak bylo.“

Přistoupila jsem ještě blíž, „A ty jsi to udělal. Což znamená, drahý Xabíčku, že jsem tvoje.“

Čekala jsem všechno, ale rozhodně ne to, že mě naprosto bez námahy posadí na kuchyňskou linku a nacpe se mi mezi stehna. Taky způsob, jak odsouhlasit to, že jsem jeho.

Naklonil hlavu lehce na stranu a zkoumal můj obličej. Za normálních okolností by mi to bylo asi trochu nepříjemné, ale tohle… akorát jsem z toho začínala být víc a víc nažhavená.

„Chtěla by sis hrát, co?“

Tak jo, tohle začíná být velice nebezpečné. Kdykoliv promluví, nemůžu se rozhodnout, jestli bych to raději zepředu nebo zezadu. O tom bych neměla přemýšlet, kdykoliv slyším jeho hlas. VŽDYŤ MĚ UNESL! Očividně to nemá žádný vliv na to, jak se chová mé tělo.

„Ano, máš domino?“ Chtěla jsem odlehčit situaci, spíš kvůli sobě, než kvůli jiskřící atmosféře. S tím ode mě odstoupil a odešel do vedlejší místnosti.

Vrátil se s balíčkem karet. „Domino tam nemám, ale můžeme si zahrát prší.“ To si dělá srandu, že jo?

Sedím na lince, celá nažhavená z našeho chování a jiskření vzduchu kolem nás a on si chce zahrát prší? No dobře, v podstatě jsem s tím začala sama.

Než jsem stihla něco odpovědět, přišel s dalším návrhem. „Můžeme si tu hru ale nějak ozvláštnit, aby to nebylo jako když sedíš u svíček s babičkou a dědečkem a mastíte karty jedno kolo za druhým.“

„To mě zajímá, co jsi vymyslel?“

„Samozřejmě, že tě to zajímá. Jsi napnutá jako struna z toho, jak mě chceš. Trochu povolíme napětí. Ale ne moc.“ Usadil se na pohovku ke stolu a položil karty na stůl. Chtěla bych podotknout, že i ty karty byly z rubu v barvách zelené a černé. Je celkem obdivuhodné, že opravdu všechno – kromě ohně – dokázal sladit. „Kdo vyhraje, bude moci chtít něco po tom druhém. Nesmí to být sex, ale to neznamená, že se tu nesmí odehrávat žádná část předehry. Vždy to smí být pouze jedna věc, to jest třeba jeden polibek, líbání – kdekoliv, a tak. Ano?“

„Ano,“ seskočila jsem z linky a došla ke Xabierovi. Nesedla jsem si hned vedle něj, ale vzala jsem si židli a přisunula si ji z druhé strany stolu. Stejně předpokládám, že za chvíli budu úplně jinde.

Xabier roztřídil a zamíchal karty, sejmula jsem je a on nám každému rozdal čtyři z nich. Zbytek položil na hromádku na stůl a vrchní otočil lícem nahoru. Hercový král, krásná karta. A já nemám ani jedny herce, ještě lepší. Lízla jsem si z balíčku. Mezitím Xabier začal hned zostra a přihodil hercovou sedmičku. Ovšem já nebudu ta, co si bude brát dvě karty. Přihodila jsem křížovou sedmičku a Xabier si bral rovnou čtyři karty.

Takhle jsme pokračovali ještě celkem dlouho, čekala jsem rychlejší hru. K mé smůle, Xabier vyhrál, velice těsně, ale vyhrál.

„Těšíš se, drahá?“ No to se podívejme, nové oslovení.

Protočila jsem očima, aby to vypadalo, jako že mě to velice nudí, „Tak už to vyklop.“

Xabier se jen zasmál mým marným pokusům o to, vypadat nezaujatě celou touto situací. „Já myslím, že není vhodnější způsob, jak se lépe poznat, než velice smyslným osaháváním.“

Zvedla jsem obočí a přesunula se ze své židle na Xabierův klín. Trošku mu to okořeníme, rovnou si můžu zjistit, jak moc je tento mladík žárlivý. „Osahávání… zajímavé. Ale tvé tělo bude vypadat jako všechny ostatní. Všichni jste stejní, svaly kam se podívám a mozek nikde.“ Takhle jsem na něj bručela hodnou chvíli neustále ty stejně nepravdivé věty dokola.

Rozhodně nebyl jako ostatní, se kterými jsem kdy něco měla. A to je jen dobře.

„Zavři tu svou nevymáchanou pusinku, jinak ti do ní budu muset něco nacpat. A své vlastní kalhotky přežvykovat nechceš.“

„Však to říkám, jako ostatní. Měla jsem jednou jednoho, …“

„MLČ!“ sotva jsem postřehla, že se pohnul, ale z ničeho nic jsem ležela na břiše na pohovce. Xabier se naklonil k mému uchu, „Ještě chvilku budeš zmiňovat nějaké nevyspělé orangutany ve tvém věku a přivážu tě tady k té židli. Budeš tam sedět, dokud tě nebude tlačit ta tvoje prdelka tak moc, že až tě uvolním, budeš prosit na kolenou o to, abych tu židli spálil a budeš přísahat, že uděláš cokoliv, co ti poručím, jen abys takhle už nikdy nedopadla, drahá.“ Mé oslovení velice zdůraznil.

Nebudu si nic nalhávat, tohle byla ta nejvíc vzrušující a děsivá věta, jakou jsem kdy slyšela.

„Omlouvám se, a jinak, kolik je tobě, když kluci v mém věku jsou nevyspělý orangutani?“

Xabier mě posadil zpět na svůj klín a výhružně se podíval směrem k židli. Očividně je žárlivý víc než dost. Ale jak bylo řečeno, jsem jeho, technicky vzato si se mnou může dělat cokoliv se mu zachce.

„Jsem o dva roky starší než ty, drahá.“ COŽE?

„Cože? Vždyť… když jsme se potkali před půl rokem, vypadal jsi, že jsi sotva v mém věku.“

„Asi jsem potřeboval nějaký pohon k tomu, abych svůj vzhled změnil. Týden jsem chodil ulicemi a rozhlížel se po nějaké dívce, které bych se zalíbil. Buď byly zadané anebo mým vzhledem opovrhovaly. Už jsem to vzdal a vracel se domů, když jsem uviděl tebe. Krásná mladá dívka zabraná ve svých myšlenkách. Musel jsem tě získat. Čekal jsem odmítnutí nebo výsměch, ale ty jsi zareagovala přesně tak, jak jsem potřeboval a ani jsem o tom nevěděl. A teď jsme tady a ty konečně začneš dělat, co máš. Jinak to prší nikdy nedohrajeme.“

Nestačila jsem se zamyslet nad tím, co mi teď řekl a začala ho prozkoumávat. Od přejíždění konečky prstů po jeho čelisti, až po rozepínání knoflíčků košile a následné ohmatávání jeho hrudníku, ramen, zad, břišáků, ...

Přejela jsem mu nehtem od klíčních kostí, mezi prsními svaly, až k pupíku a zanechala za sebou tenkou bílou čáru rychle se měnící v růžovou. Xabier se trhaně nadechl a sundal mě ze svého klína bokem na pohovku.

„To by stačilo, drahá. Druhé kolo.“

Pokračovali jsme v prší ještě asi hodinu. Xabier vyhrál každé kolo. Opravdu každé. Začínala jsem být zoufalá a tak jsme se domluvili na posledním kole.

Piková dáma, piková osmička, kárová osmička, křížová osmička, hercová dáma, piky… zase, pikové eso, Xabier stojí, piková sedmička, křížová sedmička, hercová sedmička, Xabier bere šest karet a já odkládám poslední hercovou desítku. Vyhrála jsem. Po sedmi kolech jsem vyhrála. Zázrak.

„Gratuluji,” promluvil Xabier a opřel se o opěrku pohovky. „Tak co to bude, drahá?”
Pousmála jsem se a zamyslela se. Provedl mi tolik věcí, teda… já mu měla provést spoustu věcí. Chci si tohle vychutnat.

„Tohle si užiju, drahý.” Xabier přimhouřil oči a pokýval hlavou, ať pokračuji. „Chtěla bych, abys se mnou udělal všechno to, co já musela dělat tobě.”

„Pokud vím, tak to má být nějaká maličkost.”
„A přijde ti, že sezení ti na klíně a líbání tě všude, kde máš teď odhalenou kůži, dobrých deset minut, je maličkost?”

„Takže si ti mám sednout na klín?”

Povzdechla jsem si. “Víš co, dělej si se mnou, co chceš. Jsem přece tvoje, tak se o mě posterej.”

Ten pohled a úsměv, který po tomhle mém prohlášení nasadil… málem jsem se roztekla na místě. Jako kdyby přesně na tohle čekal. Mít možnost se mnou dělat cokoliv, co chce a to s mým souhlasem. Zvrácené a velice přitažlivé.

„Dobrá, lehni si tady,” ukázal na pohovku, ze které se zvedl, „na břicho.” Udělala jsem, co po mně chtěl. A tentokrát, když mi zavázal oči, nebránila jsem se.

Jeho pevné prsty se zlehka dotkly mé kůže na krku. Zachvěla jsem se a prohnula v zádech. Xabier mlaskl a já dostala pohlavek, ne moc silný, ale zabořilo mi to obličej hlouběji do pohovky. „Jestli se pohneš, skončím, ať se bude dít cokoliv.”

Zamručela jsem v nesouhlasu, ale nepohnula ani prstem na noze. Vyhrnul mi tričko až ke krku a odhalil tak celá má záda. Chladný vánek od pootevřeného okna mě pohladil po kůži a já se hodně přemáhala, abych se nezatřepala z nečekaného ochlazení.

Jeho pevné velké teplé dlaně se dotkly mých beder. Byla to slast pro má schlazená záda. Avšak proti tomu, co nastalo potom, to byla naprosté nic. Jeho měkké teplé vlhké rty se dotkly mé kůže, mezi mýma lopatkama. Měla jsem co dělat, abych sebou neškubla překvapením. Jeho ruce zahřívaly má záda všude tam, kam se nedostala jeho ústa. Bylo to peklo v sedmém nebi.

Těsně vedle mého ucha se ozvalo: „Líbí se ti to?”

Zamručela jsem na souhlas a dál si užívala Xavierovi doteky. Jen se mi vysmál a pokračoval. Jeho doteky byly jako pohlazení a přesto to jemné nebylo.

Zničehonic mě otočil na záda a já na chvíli oslepla díky světlu na stropě. Naštěstí se nade mnou zjevila silueta Xabierovi hlavy. Skrz vlasy mu prosvítalo oranžové světlo a měnilo jeho barvu vlasů na o několik odstínů světlejší. „Sundej si tričko!”

Bez řečí jsem se nadzvedla a přetáhla si tričko přes hlavu. Než jsem stihla kus oblečení odložit bokem, Xabier mi ho vytrhl z ruky a hodil někam za hlavu.

Navzájem jsme si koukali do očí. Netuším, jestli v těch mých něco hledal, nebo se jen zamyslel, ale já se snažila ho vidět. Vidět, co si myslí, jaké pocity teď v sobě má, jestli to dělá jenom kvůli mně, nebo se mu to opravdu líbí. Chtěla bych vědět, jaké myšlenky se mu honí hlavou, co si myslí o mně.

„Copak?” v půlce slova mu selhal hlas a trochu ho to vyvedlo z míry. Využila jsem situace, zvedla se do sedu a velice nešikovně Xabiera přetočila pod sebe. Jenom pozvedl obočí, „víš, co jsem řekl, že se stane, pokud se pohneš?”

„Vím, ale taky vím, že to znamenalo, že skončíš ty ne já.”

„Takže takhle ty na mě,” Xabier poupravil to, jak jsem ho přetočila a najednou jsem se ocitla hrudí nad jeho obličejem.

„Hej!” Ten výhled si jistě užívá, zmetek! „To byla podpásovka!”

„Ale prosím tě, kdybych byl pod tvým pasem, jsem si jistý, že bys to poznala, drahá.”

Neměla jsem, co říct, takhle mě už dlouho nikdo nezaskočil. Xabier využil mých taktik a znovu nás otočil, takže jsem přestala mít kontrolu nad čímkoliv, nad čím jsem do teď byť jen minimální kontrolu měla.

„Řekl jsem, jsi moje, nikdo jiný se tě nedotkne, nikdo jiný ti nebude říkat, co máš dělat. Já jsem tvůj pán, já jsem tvůj a ty jsi moje. Jenom já ti můžu rozkazovat, co máš dělat a kdy se nesmíš hnout nebo promluvit.”

Nějak se mi nedostával do plic kyslík, ale moc jsem to nevnímala. Padesát odstínů šedi jsem viděla, a neříkám nic, klidně bych někdy něco vyzkoušela, ale že to bude tak… nevím, jestli se bát nebo být vzrušenější, než už jsem… což by ani nemělo být možné. Ne, bát se ho rozhodně nebudu.

On je můj a já jsem jeho. To jediné mi znělo v hlavě ještě další půl hodiny. Odtrhli jsme se od sebe chvíli po jeho vyjádření své situace. Naší situace. Člověk by už řekl, že ví, co od Xabiera čekat, když se choval takhle. Ale ne, zase překvapil. Poslední, co by mě napadlo, bylo, že by se zvedl, uvařil nám čaj, otevřel balení sušenek a zmizel mezi polštáři na pohovce.

Čaj byl vynikající a pomalu jsem ani nepostřehla, že jsem si spálila jazyk, když jsem se napila, protože Xabier vyprávěl poutavý příběh a já do něj byla naprosto ponořená. Vyprávěl to tak poutavě! A přitom to byl příběh jenom o… já ani nevím. Ale hlas má nádherný.

„Dáš si ještě čaj.” Xabier se natáhl pro konvici s tou sladkou horkou tekutinou.
Zavrtěla jsem hlavou a opřela se. „Už nechci, ale děkuji.”

Můj únosce se zastavil v pohybu. Pak položil konvici zpět na podložku (v zelené barvě) a pomalu se na mě otočil. „To nebyla otázka, drahá. Dáš si čaj.”

„Ale já už nechci, Xabiere.”

Sotva jsem stihla mrknout, když se dostal až ke mně a přitiskl mi ruku ke krku. Kyslík se ke mně dostával tak z poloviny, ale na to nebyl čas myslet. „Ty jsi mě neslyšela, že? Ten čaj si ještě dáš, potřebuješ tekutiny, nechci slyšet žádné námitky.” Jeho stisk ještě zesílil.

Vydala jsem ze sebe souhlasné zachrčení. „Chci to slyšet.”

Protočila jsem očima a ukázala mu na jeho ruku kolem krku. Třeba mu dojde, že s jeho rukou na mém hrdle se mluvit nedá. „Jen se snaž, nebo mám ještě zesílit?” Stiskla jsem rty k sobě. „A na to protáčení očí taky pozor, mohlo by se ti to vymstít.”

Hajzlík! Dobře ví, že mě takové řeči vzrušují. „A-ano,” to bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vypravit.

Xabier mě pustil a já si promnula krk a pak zvedla pohled k němu. Ten úsměv, co na mě čekal, byl neskutečný. Jako kdyby přesně věděl, že mě tato situace dostane do kolen - vítězný úsměv. Ale zároveň opatrný, dodávající pocit, že se bojí, aby mi něčím neublížil. Bylo tam i něco z toho hříšného přemýšlení, co oba máme. Ďáblík, sedící v koutě jeho mysli a usmívající se za něj. Tolik pocitů najednou.

„Čteš si mou duši, drahá?” Jeho hlas mě vrátil do reality. Pousmála jsem se natáhla se pro polibek. Ne náruživý a drsný jako doteď, naopak jsem se snažila o to nejjemnější pohlazení jeho rtů. Jakoby teď představovaly jeho duši, jeho život a já je měla opatrovávat stejně tak, jako on vzal pod svá ochranná křídla mě.

Do polibku se Xabier zapojil, ale nečekaně mi nechal vládu, možná snad prostě vytušil, co si myslím a chtěl mě nechat postarat se o něj. Nebo se mu to prostě líbilo a tak na ten vyjímečný okamžik předal žezlo.

Toho žezla jsem využila a přesunula se na jeho klín. Vzala jsem jeho tváře do obou svých dlaní a dál ho líbala, jako by byl z porcelánu.
Tušila jsem, že tahle má vláda nebude trvat věčně, vlastně jsem čekala, že mě nenechá se ho ani dotknout. Takže když mě chytil za boky přisunul blíž k sobě, věděla jsem, že právě přebírá žezlo zpět. Král a královna si nikdy nebyli rovni, ač se o to bojovalo. A já byla první královna, která s tím souhlasila a nechala si to líbit.

Xabier se odtáhl dost na to, aby se mi mohl zahledět do očí. „Drahá,” byl nejistý, teď jsem v něm poprvé od našeho druhého setkání viděla toho kluka, co mi v parku oznámil, že mu patřím. Absurdní historka pro kohokoliv jiného, pro nás dva nečekaný a příjemný bod v našich životech. „teď, poprvé po hodně dlouhé době, se cítím milován. Nevím, jak to děláš, ale jsi úžasná a ani trochu nelituji toho, že jsem tě oslovil.”

Musela jsem se usmívat jako idiot. Ale to nevadí, byla jsem šťastná, alespoň na chvíli, než se zase vrátíme do reality. Teď jsem z ní vyklouzli spolu.

Xabier se i se mnou zvedl a někam šel. Otevřel dveře, kterých jsem si do teď nevšimla. Ještě aby jo, když ty dveře byly knihovna. Vzal nás do jeho ložnice.
„Je už pozdě, měli bychom jít spát. Ze skříně si vyber co chceš jako pyžamo.” položil mě na postel a odešel zpátky do zmijozelské místnosti.

Jeho ložnice byla naopak sladěna s šedou a indigově modrou. Bylo to příjemné pro oči, takové uklidňující. Velká postel v čele pokoje byla ze dřeva, natřená do šeda. Bílé prostěradlo s indigovou pokrývkou a polštáři. Vedle postele byl pracovní stůl ze stejného dřeva jako postel. Stejně vypadala teké šatní skříň na druhé straně pokoje.

Došla jsem ke skříni a otevřela ji dokořán. Polovina se spoustou poliček byla plná různých kousků oblečení, ale druhá… na věšácích viselo alespoň desatero obleků. Chvíli jsem si je prohlížela a pak se natáhla pro bílé tričko.
Převlékla jsem se a nakoukla dveřmi do obyvaku. Xabier seděl na pohovce a zamyšleně hleděl z okna. „Jdeme spát?”

Otočil se na mě ušklíbl se, když viděl, co všechno mám na sobě. „Jasně, já si tu musím ustlat, ale ty můžeš jít spinkat, drahá.”
„Počkej,” zarazila jsem se, „já myslela, že tam budeš spát se mnou.”

Xabier se pousmál, „Chceš, abych tam spal s tebou?”

„Samozřejmě!” čapla jsem ho za ruku a táhla ho k němu do ložnice. „Přece tě nenechám spát na gauči, když jsi mi obstaral takové pohodlí.”

Zasmál se. Směje se nádherně.
Vlezli jsme do postele, můj únosce nečekal ani než si lehnu a přitáhl si mě k sobě.

Ležela jsem zády opřená o jeho hruď a užívala si teplo, které z něj sálalo. Nepopřáli jsme si ani jeden dobrou noc, jako bychom oba čekali, že se ještě něco stane, že budeme řešit něco důležitého, nebo prostě jen ležet a naslouchat rychlosti dechu toho druheho.

Otočila jsem se čelem ke Xabierovi a otevřela pusu s tím, že prohlásím něco chytrého, ale ne. Hned jak jsem se otočila, mě Xabier políbil. A líbal dál. Prvně byl jeho polibek jako pohlazení, jako by chtěl navázat na ten můj, ale něžnost nevypadá jako jeho silná stránka. Vířil se se mnou celý svět a jediné, co jsem si uvědomovala byly Xabierovi rty a jeho ruce na mém těle. Kdekoliv se mě dotkl, zažehl tam malý plamínek a probudil všechny nervy v tom místě. A já se ho taky nemohla přestat dotýkat. Přejížděla jsem mu dlaněmi po ramenou, odhalené hrudi, prohrabávala mu vlasy a přejížděla po rysech jeho tváře.

Posunuli jsme se a Xabier se teď tyčil nade mnou. Znovu mě políbil a tentokrát vynechal tu něžnou část a rovnou zapojil naše jazyky do hry. Jako u naší karetní hry jsem mu přejela nehtem od dolíku mezi jeho klíčními kostmi až k pupíku a znovu za sebou zanechávala rozpálenou kůži. Z hrdla mu unikl tichý sten a já se při tom zvuku div že neroztekla.

„Takto si se mnou zahrávat,” zamumlal do mých rtů a vyhrnul mi jeho tričko, když rukou přejel od mých boků po pase nahoru.

Tentokrát jsem upustila vzdychnutí já a nebylo to ani tak trapné, jak jsem si vždycky myslela, že bude. Naopak, Xabiera to ujistilo, že se mi rozhodně líbí to, co dělá a odvážil se to posunout dál.

„Kdykoliv se ti něco nebude líbit, nebo to bude bolet, řekni to.” Znovu mě políbil a zároveň s tím přesunul jednu svou ruku dolů. Když přejel prsty přes látku kalhotek, prohla jsem se v zádech a přemáhala se, abych ze sebe nevydala další zvuk. Xabier zopakoval svuj pohyb a já si ho přitáhla blíž k sobě.

Odhrnul látku mého prádla stranou a svůj tah zopakoval potřetí. Ztěžka jsem vydechla a znovu se nadechla. Xabier svými prsty kroužil po mém středu a vždy, když jsem si myslela, že konečně pronikne dovnitř, zase se vzdálil.

A pak, zároveň s další vlnou jeho dokonalých polibků, jsem v sobě ucítila jeho prst. Chvíli si jen tak hrál, jako by zkoumal prostředí než znenadání přidal i druhý prst. Kousla jsem se do rtu a snažila se nevydat ani hlásku.

Přistála mi na tváři malá facička, „Nebraň se tomu, chci tě slyšet, chci aby tě slyšel každý, kdo půjde kolem. Křič pro mě.” Na pochyby o tom, že v tuto hodinu asi kolem nikdo nepůjde, nebyl čas. Poslechla jsem ho a křičela a pohybovala se do rytmu s jeho rukou.

Šli jsme spát asi o hodinu později, protože po našem nečekaném úletu jsme se ještě hodinu líbali a objímali se. Bylo to velice vyčerpávající, ale nádherné.

Nastalo ráno, otočila jsem se na druhý bok a ruku natáhla na druhou půlku postele. Místo Xabiera jsem ale našla jen chladné prostěradlo, zvedla jsem se do sedu a otřela si oči. Vyspala jsem se celkem dobře na to, v kolik jsme šli nakonec spát. Otočila jsem se na hodiny nadedveřmi a vykulila oči. Čtvrt na dvanáct? To se nedivím, že se cítím tak vyspaně.

Vylezla jsem z postele a zamířila do koupelny. Tam jsem strávila víc času než jsem plánovala. Zamířila jsem do Xabierovi skříně a nemusela přemýšlet dlouho, co si obleču. Vytáhla jsem prostou bílou košili a přetáhla si ji přes spodní prádlo. Nijak zvlášť jsem neřešila, že mi prosvítala černá podprsenka a vyšla z ložnice do obýváku.

Xabier chodil po kuchyni, broukal si do rytmu písničky, která zrovna hrála z repráčku položeného na kraji linky a nevním nic kolem sebe. Počkala jsem, až se na chvíli zastaví a objala ho zezadu kolem pasu.

„Dobré ranko, drahá,” zamumlal Xabier a otočil se čelem ke mně.

„Dobré, dobré,” přivinula jsem se blíž k němu a on si mě k sobě natiskl ještě víc. „Proč jsi mě nevzbudil dřív?”

„Nechtěl jsem tě budit,” hřbetem ruky mě pohladil po tváři a zvedl mi bradu, abych se mu musela podívat do očí, „vypadala jsi tak spokojeně, že jsem tě nedokázal vzbudit. A chtěl jsem, aby ses alespoň jednou pořádně vyspala.”

Pousála jsem se a položila si hlavu na jeho hruď. „Jak to bude fungovat se školou? Protože…”

„Neboj, mám to vymyšlené. Budu tě každy den vozit do školy i ze školy, jednoduše teď budeš bydlet tady u mě. Dneska pojedeme k tobě domů, aby sis vzala nějaké oblečení a jiné věci, co bude chtít.”

To je tak sladké. A myslí to tak vážně.
On je můj Xabier a já jsem jeho Molly, jeho drahá.