Theodore [Dramione, Themione]

13. kapitola

Ahojda...odpusťte, prosím, já mám dneska prostě sobotu 😩
Ale myslím, že dnešní kapitolkou bych si to u vás mohla vyžehlit 😅
Tak jsem zvědavá, co na ní budete říkat 🤭
Vaše Déňa ❤️

„Takže,“ usadila se slečna Grangerová s miskou oříšků vedle Draca.

„Takže,“ napodobil ji, čímž si vysloužil drobný kopanec.

„Jak jsem říkala, budeš má zpovědnice,“ začala znovu. 

„A to obnáší co?“ povzdechl si zmučeně.

„Že mě budeš poslouchat, v případě nouze pak i utěšovat,“ vysvětlila mu ve stručnosti.

„Takže vlastně dělám to, co do teď, akorát jsem pro to teď dostal pojmenování,“ přikývl a ona také. „Tak jo,“ souhlasil.

„Tak poslouchej, jo?“ uvelebila se konečně, vzala limonádu do ruky, založila nohy do tureckého sedu a spustila: „Ginevra pojede pryč, což znamená, že budu chudinka sama. Harry nahání tvé nedopadené kolegy a Ron se stará o Levanduli, takže -“

„Weasley že se o něco stará?“ přerušil ji Draco se smíchem.

„Dokonce o někoho,“ našpulila rty.

„A proč se o ni stará?“ zeptal se nezaujatě.

„Protože ji během bitvy o Bradavice pokousal Šedohřbet,“ pohlédla mu do očí. „Málem zemřela. Byla šťastná, že žije a když se pak dozvěděla o tom, že bude do konce života nebezpečná a...ty věci kolem, radši by nežila.“

„Ona ne vlkodlak?“ zděsil se blonďák.

„Jo. Ale vlastně je fajn, že se o ni Ron stará, díky tomu se dali zase dohromady.“

„Oni spolu chodí?“

„Jo,“ usmála se brunetka. „Nejde jim to nepřát, prostě byli poprvý moc mladí.“

„Bylas mladší než oni, když jsi začala chodit s Theem,“ zamračil se.

„Ne, my to spolu sice na takové...víc než kamarádské vlně táhli od...no vlastně od půlky páťáku, ale já jsem zářijové dítě,“ pronesla hrdě. „No Theo vlastně taky. Prostě nám bylo šestnáct, sice pořád děti, ale byli jsme vlastně oba nějaký ten měsíc před ostatními. Ti dva spolu chodili v patnácti, což nezní tak vážně jako šestnáct.“

„Od kdy?“ zvedl obočí.

„No tak celkově když slyšíš patnáct ještě vidíš to dítě, ale když se řekne šestnáct, řekneš si to už je slečna,“ pokývala hlavou a on si jen povzdechl. Nemělo smysl jí to rozmlouvat. Oni dva také byli jenom děti. Přitom toho měli tolik za sebou...

„Stejně jim do těch šestnácti moc nechybělo,“ namítnul.

„Jenže já a Theo jsme byli vyspělí,“ protočila oči. „O věku to vůbec není, jde o tu vyspělost. Teď už je to tak nějak rovno, protože jsme si všichni přišli tím samým a dospěli jsme strašně rychle, ale my byli rozumnější.“

„To jste byli,“ nemohl nesouhlasit.

„Proto nám to tak pevně drželo a vydrželo i přes tu dálku, i přes ty rozdíly,“ sklopila oči. „Sakra, mně vlastně až teď dochází, jak brzy jsem našla svou osudovou lásku,“ řekla roztřeseným hlasem a setřela si dvě zbloudilé slzičky z tváře.

„Lepší brzy než nikdy, ne?“

„Možná by bylo lepší nikdy,“ povzdechla si. „Aspoň by to teď tolik nebolelo,“ pousmála se smutně.