Football life

Jak jsem se dostala k fotbalu?✨

Předmluva
Od malé holky, která měla sen až po středoškolačku, která musela fotbal opustit a začít hrát florbal.

Ta malá holka na mě určitě v budoucnu bude naštvaná. Nechtěla jsem ji ublížit ani zklamat, ale jednou mě určitě pochopí. Teď bych ti ráda vysvětlila, proč zrovna já se rozhodla psát tuto knihu a proč by mohla být tvá oblíbená. Mohla by tě namotivovat a ukázat, že když doopravdy něco chceš, tak to dokážeš, ale také ti ukáže, jak to někdy sportovec ve fotbalovém klubu nemá jednoduché a musí dělat rozhodnutí, která hodně bolí. Mohla by se líbit každému, který se věnoval fotbalu nebo jakémukoliv jinému sportu, nebo každému, kdo se setkal úplně se stejným osudem jako já. Chtěla jsem tuto knihu už psát dávno, ale až 3 roky od incidentu jsem začala psát a více o tom přemýšlet. Tři roky je dlouhá doba že? Neboj hned ti všechno vysvětlím. Tento titulek mi také pomohl se ze všeho špatného vypsat.
Všechno dobré i špatné uvidíš v mém příběhu, který ti za chvíli představím. Děkuji za tvoji pozornost. Užij si příběh malé fotbalistky, kterou čeká hodně skvělých dní, ale taky těžkých rozhodnutí, které ji změní celý život. Teď už dost mých keců.

1. Kapitola- Nové začátky
Ahoj, jsem Valentina, holka, která si jednoho dne řekla, že místo holčičích panenek přejde na autíčka, a hlavně fotbalový míč.
Všechno začalo, když mi bylo nějakých 5 let a poprvé koukali na fotbal. Ze začátku jsem se moc ráda nekoukala, ale cestu jsem si časem dokázala najít. Bydlela jsem v malém městečku jménem Česká Třebová. Můj první dotek s míčem byl v první třídě. Kluci se divili, že holka dokáže do fotbalového míče vůbec kopnout. Celý první rok na základce byl fajn a kluci si na to časem zvykli a byla z nás skvělá parta kamarádů.
Bohužel jsem si v mém rodném městě nestihla ani zahrát první zápas v týmu. Jednoho dne totiž přišel táta, že se stěhujeme do Liberce. Ze začátku jsem fakt radost neměla, ale časem to bylo fajn. První den v novém městě byl hodně hektický, zařizovaní papírů, školu, školku bylo toho hodně. Další den už jsem nastupovala do školy Husova, která byla zaměřena hlavně na výuku jazyků. V této době, o které se bavíme jsem nastupovala do druhé třídy. Všichni mě dobře přijali a vypadali strašně fajn. Zatím na fotbal nebylo moc času, tak se budeme teď chvíli věnovat škole.
První dny byly trošku těžší všechno pro mě bylo nové. Hlavně, jak jsem už zmiňovala tato škola má od první třídy rozšířenou výuku jazyků. Angličtiny a němčiny. Já šla do třídy, kde měli spolužáci od první třídy němčinu. Dohánění látky bylo fakt těžké, ale všechno jsem zvládla. Po stránce učení mi šlo všechno fakt skvěle. Bohužel v této době jsem měla takové tmavší období v rámci chování. Moje chování bylo vždycky dobré, ale teď se ve mně něco zlomilo. Krádeže, lhaní, falšování známek a podpisů. Šlo to semnou z kopce. Třídní učitelka tomu také moc nepomohla, a nakonec jsem skončila na koberečku v ředitelně. Po tomhle všem mě mamka vzala k psycholožce. Moc se mi tam nechtělo, ale byla to jediná možnost, jak všechno přežít. Psycholožka mi hodně pomohla a dostala mě zase na správnou kolej. Všechno špatný bylo pryč. Moje chování šlo hodně nahoru a učitelé mě po nějaké době zase vnímat, jako dobrého člověka.
Posuneme se trochu v čase do třetí třídy. Ve škole už všechno v pořádku. V tuto dobu už jsme doma otevřeli téma fotbal nebo florbal. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla, jestli fotbal nebo florbal. Proč florbal. Florbal byl hodně populární sport u nás ve škole. Hodně se jezdilo na školní turnaje a já jezdila vždycky s holkami, které byly o dva roky starší. Takže florbal mě taky hodně bavil. Doma se teda dohodlo, že zkusím obojí a poté se rozhodnu kdo s koho. Jednoho dne odpoledne jsme se s mamkou a přítelem mamky vydali na ZŠ Dobiášova v Liberci, kde se měl konat nábor do holčičího týmu. Trénink byl skvělý a hodně zajímavý. Líbilo se mi to fakt dost, ale nakonec jsem se rozhodla jinak. Neříkám, že by byl florbal špatný, ale moje srdce furt bylo nakloněné trošku někam jinam. Dostala jsem čas si všechno rozmyslet a rozhodnout se. Pořádné přemýšlení bylo na místě, abych za měsíc neřekla, že mě to vůbec nebaví. Najít všechny pro a proti v každém sportu. Mezitím, co jsem přemýšlela, tak mi hodně spolužáků ve škole fotbal rozmlouvalo, že to není sport pro holky. Jako proč? Protože žijeme v nějakém stereotypu? Ne kvůli tomu se fakt odradit nenechám. Vlastně mě to hodně namotivovalo a otevřelo oči, co vážně vlastně chci. Rozhodování bylo tím pádem lehčí a už jsem vlastně byla plně rozhodnuta.
Školní rok 2015/16 proběhl úplně v pořádku bez žádných velkých problémů. Teda nějaké předměty byly horší a nějaký zase lepší, ale to je normální stav. Jediný, čeho jsem se bála, že jakmile začnu hrát fotbal nebude prostor ani čas na školu a na kamarády, rodinu. Tohle mi nahnalo hrůzu. Nevěděla jsem, jestli to vůbec zvládnu skloubit., jediná překážka, která mi nahánělo velkou hrůzu. Na druhou stranu, když chcete, tak si na rodinu, přátele a školu vždycky uděláte čas. Bych jednou prostě vynechala trénink a místo toho byla s kamarády, nebo s rodinou nebo bych se učila do školy, abych nemusela opakovat ročník. Na konci školního roku bylo více času a mohla jsem se plně soustředit na to, jestli teda začnu nebo ne. Všechny pro a proti jsem si pořádně rozmyslela, a nakonec udělala největší rozhodnutí v mém životě. Toto rozhodnutí mi teď na 6 let úplně změní život. Jednoho dne před prázdninami jsem teda přišla za mamkou a řekla jsem ji, že vážně chci začít. Sen malé holky, který se mi dřív zdál jako nesplnitelný se stával pomalu skutečností.








2. Kapitola – Život v profesionálním klubu
Posuneme se do srpna 2016, kdy jsem se doma balila na moje první soustředění v Hejnicích. Moc jsem se těšila na první setkání s holkami a trenéry. Cesta, na soustředění byla zvláštní, v hlavě mi lítalo několik myšlenek, jak dobrých, tak i těch špatných. Dorazili jsme před penzionem, kde jsme měly být s holkami ubytovaný. Po pár minutách se tam objevili dva trenéři, kteří na první pohled vypadali fajn. Z prvního setkání s nimi jsem měla malé obavy, ale bylo to zbytečné trenéři byli fajn a přijmuli mě. Holky, které mě přišly přivítat byly taky strašně fajn. Jediný, co mě trošku znervózňovalo byl věk holek, které byly třeba o dva, tři roky starší než já. Takový malý dítě mezi nimi. Nebudu kecat bála jsem se.
První odpolední jsem absolvovala sama s mladším tenérem. Holky měly náskok, tak mě zatím nechali mimo tým. S trenérem jsme za první trénink, který trval hodinu a půl, stihli jsme základy, které jsou vždycky na začátek potřeba. Po tréninku jsme měli všichni společnou večeři a seznamovací hry, abychom se pořádně poznaly. Druhý den jsme začali skvělou snídani, která byla ve znamení švédských stolů. Po snídani byl chvilku klid a poté první dopolední trénink, kde mi bylo oznámeno, že odpolední trénink už budu mít se zbytkem týmu. Trošku nervozity tam bylo, ale trenéři mě uklidňovali.
Tak a je to tady první týmový trénink. Na začátek jsme i daly seznamovací běhací hru. Poté se přešlo už na ostrý trénink. Nahrávací cvičení, cvičení na střelbu a hra na celé hřiště. Tady moje fyzička dost pokulhávala, ale nějak zázrakem jsem to zvládla. Na konci tréninku protažení a hůrá na svačinu. Z tréninku jsem měla dobrý pocit. Holky mě hodně podporovaly a ze začátku mi hodně pomáhaly. Všechno mi vysvětlovaly víckrát, kdž viděly, že jsem z toho mimo a vůbec nevím co dělat. Po tomto tréninku jsme měly dlouho odpolední volno a poté večeři a spánek. Během soustředění se nic zajímavého už nestalo. Týdenní soustředění uteklo jako voda a my jsme mohly s mamkou vyrazit domů. Ze soustředění jsem si přivezla hodně nových zkušeností.
Poté už jsem navštěvovala tréninky mladších žákyň. Holky v mladších žákyních byly úplně skvělý, měly jsme neskutečně pevnou a skvělou partu lidí. Do týmu se časem přidala i moje ségra. Nikdy jsem nečekala, že tento moment přijde a budeme spolu hrát. Moje ségra chtěla jí stejnou cestou jaká já. Několik společných zápasů. Skvělý pocit, když víte, že jste někoho vzor nebo idol. Ségra golmanka, já obránce. Jak usměvné. Mým úkolem ve fotbale bylo jí chránit, aby moc neinkasovala. V normálním životě to bylo úplně stejné. Blízké bychym měli chránit ať se děje co se děje. Teď zase zpátky ke mně. Tréninky 3x týdně docela dost pozdě večer. Nebylo to pro mě nic moc jednoduchého, ale zvládl by to každý.
Škola v této době šla bohužel na druhou kolej, nebylo moc času se učit. Oukej, oukej vím co řekneš. Ano vím, že to nebylo dobře, ale fotbal byl to nejdůležitější co jsem měla. Ve škole se to v září rozkřiklo. Reakce byla znovu spíše negativní než pozitivní. Někteří mě podporovali a někteří zase ne. Hlavně tu byli zase ti skvělí kluci v mé třídě. Těm to moc nešlo přes mozek, ale moje srdce i můj mozek mi říkali ať dělám vždy to co mě baví a naplňuje a to mi zůstalo až do teď.
Hlavy nahoru. Příští víkend nás čekali Teplice. V teplicích jsme předvedli skvělý výkon, který jsem ozdobila dvouma goly. Bohužel ani to nestačilo, abychom vyhrály. Prohrály jsme 5:2, ale náš výkon byl o hodně lepší než s Plzní. Trenéři nám v šatně něco řekli a mohlo se jet domů. Druhý den mě čekala škola, takže dodělávání úkolů atd. Však to znáš klasický vopruz. Další trénink nás čekal hned v úterý. Moc jsem se těšila na každý trénink. Tento den byl den blbec nikomu to nešlo všichni byli úplně ztracený. To bylo poprvé, kdy jsem slyšela trenéry řvát a viděla někoho poslat domů. Hlavní, ale bylo, že to dělali s láskou a ne, abychom to dělaly, protože musíme. Dovolím si říct, že vždy když byl nějaký problém snažili se mi pomoc a ukázat mi směr, kterým se mám vydat.