Půlnoční záře | 𝓩𝓪𝔂𝓷 𝓜𝓪𝓵𝓲𝓴

PŮLNOČNÍ ZÁŘE - KAPITOLA SEDMÁ

The_Luciferek

Kapitola sedmá - Tvoje ložnice a můj celý ubohý svět 

Abych mohla přežít.

Zmateně jsem dřepěla na posteli asi dalších několik desítek minut a civěla do tý jedovatě bílý zdi a naslouchala otravnému tikotu hodin, který mi notně přerušoval myšlení. Hryzala jsem se do rtu a rychle mrkala, abych udržela slzy.

Co mám asi jako dělat?

Mám jít za ním? Nechal přeci odemčeno, jen zabouchl. Třeba čeká, že za ním půjdu.

A co bych mu asi měla říct? Vždyť je to celý úplně absurdní, zní to jako nějaká velmi špatná sarkastická pohádka, která ze pekelně zvrtla. Když to shrnu, tak...

On mě věznil potmě ve sklepě, zabil mi bratra, já ho bodla do nohy, když jsem se snažila o útěk, on mi pak přivedl znova do bezvědomí tím, že mi hlavou třískl o zeď. Pak jsem se probudila v nějaké posteli v teplých peřinách, která mi na rozdíl od té matrace dopřávala takový komfort, který jsem nezažila od Downerova sídla, on mi přišel ošetřit nohu, já se mu omluvila, začala jsem se ho vyptávat a když už jsem se začala ptát na něho, naštval se a netaktně mi připomněl, že mi zabil bratra.

Jo, vážně perfektní, ale co mám asi jako dělat? Útěk je pro tuto chvíli nemožný. Jsem ve sklepení, ale ve vyšším patře, někde v okolí Domu půlnočního světla a asi z týhle prdele ani není východ. Teda někde tu být musí, ale schovaný nebo alespoň ne tak očividný.

Jo, je to k smíchu.

Ušklíbnu se a vyhrabu se z jemných peřin. Zimou se otřesu, když stoupnu na ledovou hnědou podlahu. Na dřevěné židli visely černé kalhoty, předpokládám, že mi je tu nechal. Za dveře jsem strčila židli a nakoukla za dveře, které byly za tou velkou mohutnou almarou. Koupelna, jak jsem předpokládala. Byla tam za zažloutlým igelitem jen sprchová hlavice a kohoutek. Modré kachličky byly občas polámané, nebo kus chyběl. Mezi nimi prorůstala plíseň, která se zastavila na keramickém rámu maličkého umyvadla. Nad ním viselo zrcadlo s jednou velkou prasklinou, která se táhla jeho diagonálou. A na poličce byl kalíšek s tuhým mýdlem. To mi bude muset stačit, protože to je jediná hygienická potřeba, která tu byla.

K mému překvapení netekla úplně ledová voda, kterou bych na takovém místě čekala. Koukala jsem na tu tmavočervenou vodu. Smývala jsem krev svou a jeho, týdny starou špínu a bůh ví, co ještě. Cítila jsem se najednou volná a lehoučká. Ze špínou slepených cárů se už znova stávaly zase ty plavé, vlnité vlasy.

Vyšla jsem zpět do pokoje. Cítila jsem se provinile, když jsem si oblékala jeho oblečení. Ten člověk mi je tak odporný, že to ani popsat nejde.

Ve sprše jsem si střádala plány. A žádný s rychlým východiskem není. Každopádně teď za ním určitě nepůjdu, musí přijít sám, pak se to nějak vyvrbí. Začnu se s ním postupně sbližovat, až se mi s něčím svěří, budu vědět, že mám jeho důvěru. Pak, jestli mi to dovolí, tak si nepozorovaně projdu tuhle rezidenci a najdu východ. Víc to promyšlené nemám, moc mi to nemyslí, když jsem včera málem měla z hlavy placku.

Sedla jsem si zpět na postel a vzala si knihu O příběhu Sinuheta, který je Finsku tak typický, že netřeba se k němu soustředit. Hodiny tikaly, že už mi z toho zvuku začínalo hrabat. Ale byla jsem na tom lépe než kterýkoli jiný den v posledních třech týdnech. Vlastně teď si v teple čtu knihu v měkoučké posteli a při světle. Jen žaludek mi trochu kručí, ale to s klidem přecházím. To už je drobnost.

Kolem desáté, když už se mi pomalu klíží oči, se dveře pomalu otevřou. To mě trochu probere. Vytáhnu se do sedu a promnu si rychle oči, abych na něj viděla. Grimasu měl klidnou, vešel dovnitř a hned za sebou zamkl. Havraní vlasy měl rozcuchané a nad krátkými vousy se mu táhl dlouhý čerstvý šrám. Povzdechla jsem si a nechápavě se zamračila.

„Ahoj," pronesl a podal mi dva rohlíky s plátkem uzené šunky a sklenici vody. Děkovně jsem na něj kývla a čekala, co řekne. On místo toho přešel ke skříni a vytáhl si černé triko. Načež si svlékne to své, které má na sobě další krvavé škrábance. Pohled se mi naskytne na svalnatou, mužnou hruď. „Promiň," hlesl.

Takhle jsem muže nikdy neviděla. Pozorně si ho prohlížím a nevědomky si zevnitř začnu kousat ret. Pod pupíkem se mu k lemu kalhot táhl proužek černých chloupků. Měl perfektně vyrýsované svaly a tvarované véčko. Všechno bylo pokryté jizvami a zahojenými ránami. A zahlédla jsem i inkoustové obrázky, než jsem si je stihla pořádně prohlédnout, uvědomila jsem si, že se nehýbe a atmosféra v téhle místnosti jaksi zhoustla.

Rychle pohledem přelétnu k jeho tváři. Sakra, co že to říkal? Ty černé oči mě propalovaly intenzivním pohledem. On na mě úplně celou dobu koukal.

„Co tu děláš?" zachraptěla jsem, když jsem našla hlas.

On se ušklíbne a konečně si přetáhne triko přes hlavu. „Co tu asi dělám?" poznamená sarkasticky.

„Kotě, tohle je moje ložnice."

Odkaz k obrázku: https://cz.pinterest.com/pin/8373949298517907/