Než si řekneme ANO!

~2~

,,Tess?" bratr se spíš ujišťoval jestli se mu jen nezdám nebo tak.
,,Ano? Chci odpověď, čekám!" řekla jsem tedy až křikla a posadila se na barovou židli vedle bratrova kamaráda. Který si v tu chvíli založil ruce na hrudi a upřeně se podíval na Chrise, stojícího u kávovaru.
,,Tess, je mi to líto! Nechtěl jsem tě rozrušovat! Myslel jsem, tedy doufal jsem, že když ti to neřeknu budu pořád takový jaký kdysi. Ten kluk co by za sestru položil život pořád budu, ale určitě teď pro tebe budu někým jiným." Chtěl pokračovat ale já mu skočila do řeči, i když vím že mu to vadí. ,,Jak to myslíš? No tak Chrisi Wernere, už to konečně ze sebe vyklop.
,,Nepřerušuj mě prosím, už tak je to těžké. Víš, v tu dobu jak jsem nemohl s tebou telefonovat a posílal jen maily?" nic jsem neřekla jen pokynula hlavou, a Chris pokračoval. ,, Kamarád se měl o víkendu ženit a tak jsme si chtěli užít pánskou jízdu naplno se vším všudy! A musím uznat, že se povedla ale cesta zpět už nebyla tak úžasná jako ty chvíle prožité tam. Po cestě zpět do Seattlu se před námi stala dopravní nehoda. Tomas, ten co se měl ženit zabrzdil a zapnul výstražné světla, vše udělal podle předpisů. Vše bylo v pohodě, než náklaďák za námi tuto situaci podcenil a začal brzdit pozdě. Prostě to do nás napálil v plné rychlosti. Z pětice co seděla v tom autě dva nepřežili. Jeden je na invalidním vozíku, a tady Ben," ukázal na kluka sedícího vedle mě. Ale i přesto pokračoval dál. ,, ten dopadl ze všech nejlépe. Měl zlomeniny a poranění břicha, takže po operaci byl hned na nohách." chtěl pokračovat ale já mu znovu skočila do řeči. Oči jsem měla plné slz a doufala, že to co mi tu říká je jen jedna velká noční můra. ,,A co ty?" ,, Tess, jen aby jsi věděla už jsem se s tím smířil. Sice to trvalo ale teď už jsem v pohodě a žiju tak jako před tou nehodou." znovu jsem ho přerušila ,, Tak už to konečně vyklop a nenatahuj to."  ,, Přivezli mě do nemocnice s velkým poškozením lýtka a kolene. Snažili se, byly to ti nejlepší lékaři ale noha se jim nepodařila zachránit. Jedinou možností byla amputace. Vím možná je to šok, ale na to si zvykneš tak jako já. Jen když spolu budeme běhat nesmíš nasadit tvé tempo to bych asi nestíhal." potom co mi to oznámil tak jsem chytla panický záchvat pláče. Sice se snažil svou situaci zlehčit. Mě nebylo ale vůbec do smíchu. Spíš naopak, představa, že jsem ve chvíli kdy se něco takového stane úplně sama, je pro mě absolutně nepředstavitelná.
Bez přemýšlení jsem se k němu rozběhla a objala ho ještě víc než před domem. ,, Zlatíčko to je v pohodě, za chvíli se na to podíváš a budeme se tomu společně smát." po celou dobu co na mě mluvil mi utíral palcem slzy. ,,A teď už nebreč užijeme si to spolu. Od teď tu budu pro tebe. Jo a tohle je Ben, což už jsi určitě pochopila." usmál se na mě a dal mi pusu do vlasů. Já se otočila k Benovi a podala mu ruku. ,,Ahoj, já jsem Tess a mrzí mě, jak jsem se k tobě předtím chovala." pokusila jsem se o úsměv ale moc se to nepovedlo. ,,V pohodě, těší mě Tess a jen aby jsi věděla, nevlezl bych k tobě, kdybych věděl, že nevíš o tom že..." přerušila jsem ho se slovy ,,Však já vím."
Nebudu lhát to co mi bratr řekl byl vážně šok. Celé dva roky jsem si myslela, že jeden o druhém víme vše. Že si před sebou nic netajíme, ale jak jsem se před chvílí dozvěděla pravda je úplně ale úplně jiná.
Když jsem to trochu vstřebala a srovnala si to bratr mi udělal snídani ale já nebyla schopná se jí ani dotknout. Je pravda, že Chris dělal vždy výborné snídaně ale dnes, po tom co mi řekl jsem neměla na nic chuť. ,,Tess měla by jsi alespoň trochu sníst." Řekl Ben. ,,Bene nech jí, třeba už jí nechutná jídlo od staršího brášky." zatvářil se celkem uraženě ale i přes to se usmál. ,, Ne, je to výborné, jen dnes nemám chuť." v jeho tváři se objevila obava, tak jako vždy když jsem odmítla jeho lahodné palačinky či cokoli jiného co uvařil. Bratr mě objal a zašeptal mi do ucha ,,Tess nemusíš lhát, viděl jsem, že jsi se toho ani nedotkla, ale Ben má pravdu měla by jsi něco sníst." popravdě jsem neměla na jeho moudra a kázání náladu. Z ničeho nic jsem se zvedla a bez jakékoli slova si šla obout boty. Když jsem vycházela z domu nezapomněla jsem za sebou prásknout dveřmi. Tak jako vždy když mě něco  vytočí, tak jako dnes.
Cestou do školy jsem se snažila popřemýšlet co se v bratrově životě muselo vlastně změnit. Jak moc těžké bylo zavolat a říct mi to? Co bych v jeho kůži dělala já? Co dělali naši když se to dozvěděli? Proč za ním nejeli? a přesně v tu chvíli mi to došlo asi týden na to co byl bratr mimo dosah signálu museli rodiče náhle odjet na služební cestu. Oni za nim na 100% byly a nikdo mi nic neřekl, proč? Začala jsem nanovo brečet. Nešlo přestat, prostě a jednoduše to bolelo. Celé dva roky mi moje rodina lhala. Ti které miluji z celého srdce mě nechali žít ve lži.