Nevlastní sourozenci

Vzpomínky

,,Came on mě prostě rád nemá" říkala jsem s pláčem a mé slzy dopadali na Camovo tričko, kvůli obětí v němž jsme se nacházeli. ,,Nic si z toho nedělej princezno. Tím pádem je to blázen a je hloupý." Hladil mě po zádech a šeptal mi do ucha uklidňující slova.

,,Ahoj já jsem Cameron. Tvůj nový starší brácha." Oznámil mi první den a vtáhl mě do medvědího obětí.

,, Came?" zašeptala jsem do ticha, když jsem ve tři ráno přišla do Camova pokoje. ,, Co se děje princezno?" zeptal se   chraptivým ospalým hlasem. ,, Můžu jít prosím za tebou? Je bouřka a já se bouřek bojím." ,,Samozřejmě, pojď." Souhlasil a nadzvedl mi deku jako náznak, abych si k němu lehla.,, A Came? Že nás nikdy nic a nikdo nerozdělí?" zeptala jsem se na otázku, na kterou jsem už dlouho chtěla znát odpověď. ,, Navždy budeme spolu beruško ,neboj se." Odpověděl mi a dal mi pusu do vlasů.

ZPĚT V ČASE

Vzpomínky mi v hlavě létaly jedna za druhou a znovu jsem si jako každý den zapisovala do mého deníku ,který jsem pojmenovala: CHCI VŠECHNO ZPĚT. Ano ten název to vystihuje. Hrozně mi chybí ty časy, kdy mi říkal těmi krásnými přezdívkami, jako například: Beruško, princezno, sluníčko atd. Chybí mi ,když jsme měli společné víkendy ,při kterých jsme si udělali bunkr v pokoji ,ať už u mě nebo u něj a nanosili jsme si polštáře, deky, bonbóny, brambůrky,DVD, plyšáky, stolní hry a užívali jsme si společné dny. To je už, ale všechno bohužel pryč. Teď po večerech jen sama brečím do polštáře a poslouchám, jak si společné víkendy užívá s kámoši. A poslouchám, jak hrajou hry, dívají se na filmy a povídají si.

,, Děti večeře!!" Zavolala máma ze zdola . Zvedla jsem se a loudavým krokem šla dolů do jídelny. Když jsem tam přišla viděla jsem u stolu už všechny.
,,Lili po večeři si s tebou chceme s tatínkem promluvit." Oznámila mi máma. ,,Tak to můžete říct teď." Řekla jsem s falešným úsměvem. ,,Dobře ehm víš, už jsme si s maminkou před nějakým časem všimli, že jsi se změnila. Nosíš jen tmavé oblečení, kapuci a nosíš na tváři falešné úsměvy, jen aby ostatní nic nepoznali a aby byli všichni šťastní. Proto tě chceme poprosit, aby jsi se přiznala nám, co tě trápí nebo to řekni psychologovi prosím." Dokončil táta svůj dlouhý monolog a celou dobu mluvil v klidu a mile. ,, J- Já já nevím c-co dělat" říkala jsem na pokraji sil a věděla jsem,že se brzy psychicky zesypu. ,,Lili v klidu zlatíčko nadechni se ,všechno bude dobrý." Říkala mi mamka, s tátou za mnou přiskočila a táta mě vzal do náruče a odnesl mě do obýváku.

,,Co se děje zlato?" Optal se táta starostlivě. Polkla jsem a rozhodovala jsem se,jestli se jim svěřit nebo ne. Přece jen to jsou moji rodiče. ,,Chybí mi Cam. Když jsem byla menší měla jsem s Camem ,tak úžasný vztah. Cítila jsem se s ním v bezpečí a teď? Teď mě ignoruje, vůbec s ním už čas netrávím a ne tím, že bych nechtěla, naopak. Chci, ale on? Ne. Asi jsem se mu zhnusila nebo už mě rád nemá, nevím. Ale Hrozně mě to mrzí." Říkala jsem v záchvatu breku a já pochybovala, že mi vůbec rozuměli.