Turnaj se konal v malé vesničce jménem Kvasinky. Žádné poutavé jméno. Ale když jsem se tam konečně dostal, ukázalo se,že jde poměrně o příjemnou vesnici. Turnaj se tam nejspíš koná,aby zdejší nabrali trochu peněz. Slyšel jsem ovšem, že se muselo několik lidí vystěhovat a jejich dům se zbořil,aby se taky mohlo kde hrát. Takové neštěstí. Doufám,že těmto lidem našli nějaké jiné skromné bydlení,ikdyž to nikdy nebude stejné jako jejich domov. Přijeli jsme celkem brzy, takže mi nezbývalo nic jiného,než se jít připravit do stanu a pak si vyjít na krátkou vycházku po vesnici.
Elia celou cestu do Kvasinek neotevřela ústa, takže jsem si nebyl jistý, zda má vůbec cenu se jí ptát, jestli se s ním projde. Rozhodl jsme se definitivně,že se nebudu ptát, když jsem viděl,že něco tuší a jak náhle dělá, že má plné ruce práce. Nikdy neměla co na práci. Je tak krásná.
Dokázal bych ji milovat, kdyby ona milovala mě, mluvila se mnou,opětovala mi doteky a letmé polibky. Za těch několik měsíců jsem se už ale vážně přestal snažit. Pak jsem potkal Lyannu. To bylo úplně jiné. Byl jsem zdrcený a smutný, ale ona mi úplně pozvedla náladu. Vždy a všude. Dost si sami sebe vážíme,když se vídáme tak málo.
Celou cestu az ke skromnému náměstí jsem myslel na Lyannu. Nemůžu se jí dočkat. Vprostřed náměstí vyčnívala fontánka, kolem které si hrály malé děti. Jedno děvče s kudrnatými rudými vlasy na mě pohlédlo. Měla ošuntělé staré šatičky a bosé nohy namočené ve vodě. Mohlo jí být asi tak 6 roků. "Hele,to je princ.. No není?" šeptla směrem k další zrzavé,poněkud větší dívce. Ta se na mě hbitě podívala a rychle si urovnala vlasy. "Jo! To je on! Bohové,on je tak krásný.." zašeptala. Stejně jsem je slyšel. Utrhl jsem z trávy opodál dvě kopretiny a cítil jsem jak na mě obě visí pohledem. Nejspíš si přestaly hrát s ostatními dětmi. Vyrazil jsem za nimi s květinami v dlaních. Vypadaly dost překvapeně a to mě pobavilo. Usmál jsem se,když jsem k nim došel a každé z nich jsem dal květinu. Nejdříve vypadaly,že se jim moc nechce do rozhovoru, ale nakonec je to přešlo. Začaly se smát a pochvalovaly mi mé stříbřité vlasy.
Jaké to je být princem? Je to hodně starostí? Máte hodně sladkostí? Vážně? Úplně pro všechny? Že bych je nespočítala?
"A jak se máte vy? Mate dost jídla? Předpokládám,že jste sestry." zeptal jsem se. "Noo,jak kdy"zasmála se ta menší,"třeba po tomhle týdnu se určitě najíme,div nepraskneme!"
"Ale někteří jsou na tom hůř"začala vážněji ta vyšší,"někomu tenhle turnaj vůbec neprospěl. Spíš naopak. Jejich domy byly zničeny. Tito lidé jsou absolutně na mizině. My měli tady s Cissi a otcem velké štěstí-byli jsme další na řadě." "Oh. Aha, to je mi moc líto. Rád bych to změnil, ale nejsem si jistý, zda bych to dokázal..a ani nevím jak." Cissi byla jaksi nesvá,když se od cukrátek dostali až k vážným tématům. Rozhodl jsem se,že je čas jít. "Moc rád jsem vás poznal. Ty jsi Cissi a ty?" podíval jsem se na Cissinu sestru. "Já jsem Dirri.Máme hrozně hloupá jména. Dala nám je matka." zasmála se a prohrábla si ohnivé vlasy. "Taky jsme vás rády poznaly."dodala Dirri a už chystala Cissi za ručku,že půjdou zpět za ostatními. Naposledy jsem je objal a v duchu doufal,že je zase někdy potkám. Jak jsem se vracel stejnou cestou zpět,zahlédl jsem v davu lidí modré šaty a kaštanově hnědé vlasy.
Byla to ona.
