False Freedom

Kapitola druhá

Strach nemám, spíše pochybnosti. Pochybuji o mém plánu, který až tak promyšlený není. To, že po mně na úřadu budou chtít všechny mé průkazy jsem očekávala, ale, že budou chtít i podpis zákonného zástupce, s tím jsem nepočítala.
Předpokládám, že mě asi jen tak nepustí bez toho pitomého podpisu, takže budu muset zahájit plán B. Za malý okamžik si mě zavolají do kanceláře, kde po mně budou chtít občanský průkaz a vyplněné doklady. Všechny tyto věci jim ochotně předám a poté jim na požádaní dám podpis zákonného zástupce, což bude vlastně moje napodobenina tátovi podpisu. Oni začnou podpis kontrolovat a já si mezitím "odběhnu na toaletu". Aniž by si toho všimli, pomalu se prosmýknu kolem hlídačů hranic a jsem skoro venku. Skoro. Ještě mě totiž čeká věc, které se už od začátku nejvíce obávám. Sken. Musím se dostat přes sken.
Sken funguje následovně: Poté co projdete kolem hlídačů hranic, kteří vám zkontrolují věci, popřípadě, nějaké věci zabaví, vás dovedou do tmavé, slabě osvícené místnosti s jednou židlí a skenem. Připoutají vám ruce, nohy a na hlavu vám nalepí čipy, které prý dokáží rozpoznat do jakého světa patříte. Myslím, že je to absurdní, avšak tento názor si pro jistotu nechám pro sebe, mohl by z toho být veliký problém. Sken byl vytvořen s ideí takovou, alespoň se do jiného světa nedostane nesprávný člověk, ale obyčejný přístroj přeci nedokáže rozpoznat a rozdělit lidi na dvě určité, úplně rozdílné skupiny. Už jenom obyčejný člověk je sám osobě složitá, rozmanitá bytost. Dětství z vás dokáže udělat úplně jiného člověka. Okolnosti z vás dělají někoho jiného. Všechno se mění, stejně tak i mysl průměrného člověka. Zpátky k přítomnosti. Jen co mi nasadí čipy, začnu nepřetržitě myslet na druhý svět. Myslím na něj tak intenzivně, v hlavě se mi míhají obrazy z dětských knížek a učebnic, vtloukali nám do hlavy lživé informace o druhém světě a nikdo nezasáhl ba naopak. Proto byla a je větší šance na více obyvatel v tomto světě, většina lidí narozených tady, zůstali. Můj tok myšlenek přeruší ostrý zvuk skenu.
Strážníci na sebe pohlédnou s neutrálním výrazem ve tváři, při bližším pozorování, ale lze zahlédnout nervozitu v očích.
"Děje se něco?,, optám se křehkým, tichých hlasem s kterým moc pozornosti nenaberu.
"Je všechno v pořádku?,, zkusím to hlasitěji.
"Přístroj naměřil přesné množství obou stran ve vaší mysli. Tohle vidím poprvé.,, promluvil konečně jeden ze strážných. 
"Kam ji pošleme?,, zeptal se na rovinu druhý strážník.
"Tak minimálně za šéfíkem. Ten už bude vědět co s ní.,, odpověděl první.
Jako kdyby mi v tu chvíli srdce přestalo bít, moje ruce se rozklepaly a naskočila mi husí kůže. Šéfa jsem znala až moc dobře. Kdo by taky mohl znát obávaného šéfa více než jeho vlastní dcera.

Moc děkuji za všechny odezvy k příběhu. Moc čtenářů si tato amatérská kniha zatím nepobrala, ale jak se říká, "Trpělivost růže přináší" . 💗