BERUŠKA

1. LÚĎA

Ludvíkův tatínek zemřel, když byl ještě malý. Vyrůstal jenom s maminkou. Ale jeho mamka chodila na celé hodiny do práce, kde trávila víkendy, prázdniny i večery.
Proto byl Ludvík většinu času sám.
Mamka mu pokaždé koupila nějaké jídlo do mikrovlnky a pustila mu televizi, kde ale běžely jenom seriály pro dospělé.
Vadilo mu to.
Neměl žádné kamarády. Nechodil do školy ani do parku. Prostě nikam mezi děti.
Možná proto mu doktoři diagnostikovali Autophobii. Ne, to není strach z aut nebo z jiných dopravních prostředků. To je strach ze samoty.
Lúďa byl pořád sám.
Možná proto si tkaničky naučil zavazovat až v šesti letech. Možná proto mlaskal u jídla. Možná proto se začal bát samoty. Možná proto tak často plakal.
Jednoho sobotního odpoledne někdo zaklepal na vchodové dveře. Ludvík přemýšlel, jestli to není sousedka Bakerová. Občas, když byl mladší mu donesla oběd nebo domácí švestkový koláč. Ale asi po měsíci za ním docházet přestala. Tak je to mohla být maminka. Maminka! Přišla dřív z práce a teď ho pořádně obejme a třeba ho vezme ven na hřiště. Nikdy předtím to sice neudělala, ale všechno je jednou poprvé, no ne?
Rozeběhl se ke dveřím a otevřel. Neměl nikoho, kdo by ho naučil, že se má nejdřív podívat kukátkem, kdo za dveřmi stojí. Mohl otevřít mamince, ale taky mohlo otevřít masovému vrahovi, kterého mohl zabít. Za dveřmi stál malý kluk. Mohl být tak stejně starý jako Ludvík.
"Neřvi," řekl.
Ludvík na něj zůstal zírat. Měl na sobě modrou mikinu s kapucí a rozcuchané hnědé vlasy mu šahaly po ramena. Nebyl to zrovna typický vzhled, ale Ludvík nemůže soudit. On je ještě pořád v pyžamu. Neměl v úmyslu se převléct, učesat nebo si umýt zuby, ale teď - před tím klukem toho zalitoval.
"Já neřvu," odpověděl.
Kluk se po něm opatrně natáhl a rukávem mikinu mu utřel mokré tváře. "Ale řveš."
"Co je ti potom?" Ludvík chtěl znít nebojácně, ale trochu mu přeskočil hlas.
"Proč řveš?"
"Jsem sám. A neřvu."
Kluk chvíli vypadal zamyšleně a něco se tiše pobrukoval. "Tak už sám nejsi," usmál se. "Už nemusíš řvát."
Ludvík se nemohl nabažit klukova úsměvu. Jeho maminka se neusmívala. Nikdy. A proto se neusmíval ani on. Ale ten klukův úsměv se zdál být nakažlivý, jakoby ho lákal, aby se taky usmál. A tak to udělal. Usmál se. "Já jsem Ludvík."
Kluk ho pobaveně pozoroval. "Já jsem Fridrich." Potom ho lehce strčil do ramene. "Ale říkej mi Fríďo."
"Jak víš, že řvu, Fríďo?"
"Přistěhoval jsem se sem s maminkou. Včera." Ukázal na dům vedle toho Ludvíkova. "Ale celou noc jsme poslouchali, jak řveš. A pak i celý dopoledne. A pak mi maminka řekla, že ti mám říct, ať neřveš."
"Tak - tak já už řvát nebudu."
"To bys neměl. Jdem si hrát?"
A tak Ludvík získal kamaráda. Jeho maminka chodila do práce dál. A nikdy ho neobjala, ale už mu to tolik nevadilo. Už měl kamaráda. Kamaráda Fríďu.
Fríďa chodil do školy a taky hrál každý čtvrtek fotbal. Ale když školu nebo fotbal neměl, tak za ním přišel. A potom si spolu hráli a hráli. Dokud oba neusnuli vyčerpáním.
Byl to Fríďa, kdo Lúďu naučil číst a psát. Byl to Fríďa, kdo mu ukázal kanály, na kterých se daly naladit takové seriály jako třeba Kačeří příběhy nebo Rychlá rota.
Byl to Fríďa, kdo mu dal svoji starou sepranou červenou mikinu.
A tak si Lúďa oblíbil červenou barvu. A mikiny. A Fríďu.

___________________________________________
Autorka: Děkuji za přečtení <33!
Jestli se Vám kapitolka líbila (jakože snad ano 🤭), budu moc ráda za vote (hvězdička) nebo com :3!!

!Další kapitoly obsahují témata jako: poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, domácí násilí, zneužívání...
Prosím, pusťte se do nich jen pokud nemáte se zmiňovanými tématy žádné problémy!