Můj první pokus o napsání něčěho co by mělo smysl.
Když jsem zahlédla sluneční paprsky věděla jsem že umřu. Před očima se mi začal promítat celý život.
Mé původní jméno je Rosa Flores. Narodila jsem se v roce 1758 v nějaké malé vesnici u západního pobřeží Španělska. Jméno si už nepamatuji, ale kdo by si pamatoval místo kde bydlel dva roky po svém narození. Bydlela jsem ze svým otcem a starším bratrem Miguelem.Má matka zemřela při mém porodu. Po celý svůj lidský život mi to můj bratr vyčítal jako bych za smrt naší matky mohla. Když mi byli dva roky otec vydělal dost peněz abychom mohli začít nový život v novém světě.
Delší dobu jsme žili ve francouzské čtvrti v New Orleans. Tam si otec našel naší nevlastní matku Clarissu. V té době mi bylo jedenáct. Já jí dřive neměla moc ráda a otec si jí vzal jen kvůli penězům a aby si udobřil vůdce čtvrti. Věděla jsem o nich jen to že je jich pět, že jsou sourozenci a že občas jeden nebo dva sourozenci zmizí a po čase se zase objeví. Clarissa si s nimi rozuměla. Jednou kolem jedenacté hodiny v noci mě vzbudil hluk který vycházel ze společenského pokoje pod mým a bratrovým pokojem.
Vstala jsem a sešla jsem po schodech dolů na chodbu. Dveře do společenského pokoje byly otevřené a ozýval se z nich rozhovor a smích. Připlížila jsem se ke dveřím a nahlédla jsem do pokoje. Clarissa tam seděla na kanapi a na křesle naproti ní seděla dívka. Nemohlo jí být více než dvacet let. Byla oblečená v rudě červených šatech. Blonďaté vlasy měla vyčesané do drdolu. Na ukazováčku levé ruky se jí leskl prsten z modrým kamenem.Clarissa se na mě podívala a řekla laskavým hlasem který používala jen před návštěvami "Roso miláčku co tady děláš máš už dávno spát." Dívka se na mě také podívala a v jejich modrých očích jsem viděla překvapení. " Zlato odejdi, ráno budeš unavená". Já jsem ale pořád zírala na tu dívku a nehnula jsem se z místa. " Rosa já to myslím vážně" Clarissa vstala a přešla ke mě. Klekla si, podívala se mi do očí a řekla " Hned teď odejdeš do svého pokoje lehneš si a usneš a na to co jsi viděla nebo slyšela zapomeneš." Nevím proč ale poslechla jsem jí. To bylo poprvé co jsem se setkala s ovlivnění.
Když mi bylo patnáct let, to bylo v roce 1773, nastal největší převrat v mém životě. Z bratrem jsme zjistily že náš otec už delší dobu obchoduje s otroky. Když jsem to chtěla říct Clarrise. Běžela jsem ke schodům, ale zakopla jsem o koberec a spadla za schodů. Po té jsem upadla do bezvědomí. Probudila jsem se ve své posteli a nade mnou se skláněla Clarissa. Řekla mi že ihned musíme vyrazit k plantáži kterou vlastnil otec protože otroci se vzbouřili a zajali našeho otce. Já, Clarissa a Miguel jsme si vzali kočár a vyrazili jsme k plantáži. Už z dálky jsme slyšely křik otroků. Přijeli jsme blíže a vystoupily jsme z kočáru. Pak se všechno odehrálo strašně rychle. Křik otroků se zvýšil na maximum když jsem vystupovala. Pak jen výstřel a potom už nic jen tma.Probudila jsem se na místě o kterém jsem nevěděla kde je.Vypadalo to tam jako v kobce ležela jsem na rozvrzané staré posteli. Všude bylo vlhko a smrdělo to tam plísní.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla Clarissa. Potom mi vše řekla. Vše o světě upírů vlkodlaků a čarodějnic. Vše o tom co mě teď čeká. Buď se nakrmím nebo zemřu. Když jsem spadla ze schodů tak Clarissa použila k doléčení svojí upíří krev. Rozhodla jsem se že se nakrmím. Nebyla jsem připravená zemřít. Za pár minut mi Clarissa a další žena přivedli malého chlapce který pomalu umíral na postřelení. Z břicha mu vytékala krev. Neovládla jsem se a rozpárala jsem mu hrdlo.
Za ty roky co už žiji jsem viděla mnoho lidí umírat nebo už jsem je viděla mrtvé. Viděla jsem mrtvolu svého otce poté co ho otroci lynčovali a potom pověsili na lampu ve čtvrti. Viděla jsem umírat svého bratra který uhořel v našem domě potom co ho zapálili potomci otroků kteří zemřeli při vzpouře. Viděla jsem umřít i Clarrisu která se stala mojí průvodkyní ve světě o kterém jsem neměla do té doby ani tušení. Clarrisa zemřela v roce 1890, když jí před mýma očima probodl lovec upírů. Byla jsem schovaná na balkóně v Bourbon Street. Clarissa umřela aby mě ochránila. Bylo jich pět proti jedné. Řekla jsem si že nesmím křičet a taky že jsem nekřičela. Hned po odchodu lovců jsem se rozbrečela. Tu noc jsem brečela naposledy ve svém životě.
Uteklo mnoho a mnoho let než přišel den mé druhé smrti. Bylo to v létě roku 2014. Přestěhovala jsem se do bytu v centru Limy ve státě Ohio protože po mě šel jeden lovec který mě sledoval už od roku 1990. Do toho roku jsem bydlela v mnoha městech po státech. Žila jsem v Chicagu, Los Angeles, Bostonu nebo i v Dallasu. Párkrát jsem se dokonce vracela do New Orleans ale vždy jen na pár dní. Ten den bylo strašné teplo. Když jsem šla po ulici tak jsem všude cítila pach zpocených lidí. Šla jsem ke dveřím do svého bytu na kterých už visela moje jmenovka. Rose Florence. Anglická verze mého jména byla mnohem lepší než ta původní.
Poprvé jsem se cítila šťastná i když jsem nevěděla proč. Štěstí ale vyprchalo hned co jsem vešla do pokoje. Celý byt byl rozházený. Uprostřed pokoje stál lovec a zlomyslně se na mě usmíval. Věděla jsem že je konec. Že už nemá cenu bojovat za život. Za to co jsem mu před deseti lety udělala mě potrestá. Věděla jsem že dnes umřu. Lovec popošel pár kroků ke ke mě a bodl mi do krku sporýšovou injekci. Upadla jsem do bezvědomí.Když jsem se probudila byla jsem přivázaná provazy ze sporýše k židli. Na prsteníčku jsem neměla denní prsten. Lovec stál u velkého okna a držel tlusté záclony které byly přes ně zatažené. " Sbohem španělská růžičko. Pozdravuj v pekle." To byli poslední slova co jsem kdy slyšela. Pak lovec odhrnul záclonu. A já cítilajen bolest a pak jsem se propadla do černočerné tmy.
