VIXI [ONC2024]

VII.

   Probral jsem se až kolem poledne. Slunce, co se vkradlo zkrz špatně zahrnuté závěsy, mě lechtalo na nose a donutilo kýchnout. Byl jsem dočista mimo, na pár sekund jsem ani nerozpoznal, že jsem ve své posteli, doma. Mé tělo ani mysl nebyla i přes hodiny spánku odpočatá, zaplavoval mě pocit ohavné těžkosti a mátožnosti. Ironický stav, směšně ironický. Světlo mě bodalo do zalepených očí, snad mě trestalo za pozdní spaní. Byl jsem jak fext, kterého násilně vzbudili po letech spánku. Tak se cítil?

Přehodil jsem ztuhlé nohy přes okraj postele a vyšvihl se do stoje. Sotva jsem se donutil na sebe natáhnout prošoupaný župan a došourat se do kuchyně, kde jsem ihned zapl rychlovarnou konvici a už sypal nevím kolik lžiček levného instatního kafe do nejbližšího hrnku. No a co, že byl od včerejšího čaje?

Hlas se zatím nehlásil, jen jeho tichá ozvěna. Zprávy. Sleduj zprávy.

Nahrnul jsem bordel na stole na jednu stranu a postavil na něj pomlácený notebook. Pár nedočkavých hltů té ještě horké nejčastější drogy a už jsem se začal cítit trochu lidštěji a naživu. V rámci možností, samozřejmě. Mimo to káva zaplácla i můj křičící žaludek, který jsem už zase mučil hladem.

Kovová mašinka se pomalu probírala z hibernace se slabým vrčením, nedočkavý klepot mých kostnatých prstů zaplavoval kuchyni mimo její tiché projevy. Nemusel jsem dlouho hledat. Jen co se načetla domovská stránka a otevřel se prohlížeč, z umaštěné obrazovky na mě vyskakovaly titulky všech možných zpráv, ale na vrcholu svítil jeden, který mnou otřásl.

Nehoda v hávu drog nebo chladnokrevná vražda? Znovuotevření případu.

Bez váhání jsem trochu bulvárnější stránku otevřel a zahlodal se do textu jak krysa do sýru.

Před dvěma roky byla naposledy spatřena Helena T. (19), když se vydala na večerní procházku. Její zmizení následovala další, všechna opletena obdobně tajemným neznámem a pramálem přímých důkazů. Policie případ minulý podzim odložila pro nedostatečnou progresi v pátrání. Zima proběhla v klidu a autority snad i na události, co otřásly tamní komunitou, zapomněly, než rány minulosti znovuotevřel nález středečního rána.

Pan N. byl na své klasické každodenní procházce. Zatímco hledal v rostoucí trávě smrže, narazil na něco dočista jiného.

Autority tělo identifikovaly jako pana F., bezdomovce, který byl ve vesnici známou firmou. Smrt by ani nebyla nijak šokující, nebýt její okolností a až děsivé schodě s místem, kde byl před rokem nalezen jeden z mála důkazů kauzy. Pan F. byl na první pohled zraněn pádem ze skály, ale okolnosti jeho zesnutí se dále vyšetřují

Pokračuje řádění neznámého únosce, nyní vraha, nebo se jedná o planý poplach a zhola oddělený případ? O aktualitách vás ihned informujeme.

Okolnosti zesnutí se dále vyšetřují. Do prdele. Co vyšetřují? Vždyť-

,,Spadl jen ze srázu," chechotavě doplnil. To mě donutilo nadskočit a ohlédnout se. Zase marně, nic se mi v kuchyni nezhmotnilo. Proč jsem očekával, že mě podctí svou přítomností a plně potvrdí toto šílenství?

Židle drhla o podlahu, jak jsem ji odstrčil od stolu a opřel se rukama o zeď, hlava dolů. Chtěl jsem se ukotvit v okamžiku, mít něco, co je dost reálné a na hony vzdálené imaginárnímu strachu a bytosti.

Tak ho už našli. Teď musím jen mlčet a působit v klidu. Čekat, až to přejde, že? Přejde to, že? Pátrání, strach, ta vina, co mě pomalu dusí?

Přísahal bych, že se kuchyní prohnal tichý smích. Ignoroval jsem ho. Vše jsem ignoroval, zaklapl notebook a dopil kafe. Napsal jsem Brunovi, jestli nechce ven, a šel dokončit svůj polidšťující rituál - obléct se do něčeho slušného.

Pryč byla trička se symboly, roztrhané černé kalhoty, náušnice a černé linky. No, pryč...rozestavěné na půdě. Když jsem byl hotový, skoro jsem odraz muže v zrcadle nerozeznal. Zelený oversize svetr, co na vyzáblém astenikovi vyloženě visel, doplněný o tepláky, jejiž nohavice musel ohrnout a tkaničku u pasu utáhnout jsk jen to šlo. Aspoň vlasy měl pro jednou umyté.

Bruno odpověděl rychle a k mé radosti kladně. Chtěl jsem vypadnout z bytu. Zas. Když jsem mu otevíral, nadzvedl překvapeně huňaté obočí a opřel se o rám dveří, jedna ruka v bok.
,,To jdem na rande, že ses tak hezky ohodil?" nadhodil s úšklebkem. Jen jsem do něj strčil a naoko pobouřeně kroutil hlavou.
,,No jasně, já a zahazovat se s tebou?"
,,Ale vážně, nepamatuju se, kdy jsi měl naposledy na sobě něco normálního. A nemastné vlasy! Žeby se mé rady dostaly na úrodnou půdu, hmm?" Žďuchl mě zpátky ramenem a vytáhl mě z domu. Mířil k lesu, ale já ho nechal.

Vzduch byl nasáklý vlhkostí deště posledních dnů, a nad stromovím se vznášel jemný opar, kterým ani rostoucí sluneční paprsky nepronikly. Moc lidí venku nebylo. Byl jsem za to rád.
,,Půjdeme jen okolo leda. Nechcem se ochomýtat kolem cajtů, ještě si nám s tou vraždou spojí," ozval se náhle s kyselým smíchem.
,,Ty už-"
,,Jo. Něco o náhlé návštěvě uniformivaných se šuškalo už pár dní zpátky, ale nebral jsem to vážně. Však to jsou vesnické povídačky. Pamatuješ, jak se sem nastěhoval Černý, ten obtloustlý antisociál, a někdo si myslel, že je upír?" S úšklebkem jsem přitakal. Tehdy bylo dost lidí mimo díky tomu mizení sousedů. A on byl vždy tak trochu blízko divným místům. Bodejť by nebyl, uklízí na místě činů. V pohodě týpek, skoro jsme ho vzali s Brunem do party.

Skoro. Měl štěstí, že unikl mému okultnímu šílení. A já měl štěstí též. Ty jeho černé, uhrančivé oči mě vždy děsily a nedokázal bych mu do nich lhát.

,,Myslíš, že v tom má ruce ta parta, co může za ty únosy?" Každý z nás operoval s jinou teorií. Bruno v tom viděl obchod s bílým masem, což byla na naše poměry šílenost, já v tom tušil něco temnějšího. Mimo bundy a levé boty jedné z nich se nic nenašlo. A teď je tu náhle mrtvola...

,,Ano," dostal jsem ze sebe asi po dost dlouhé pauze. Zas do mě strčil.
,,Je vše v pohodě, Ráďo? Nějak tě to vzalo. To místo je vcelku daleko od našeho, ta energie ho neotráví, neboj," mluvil tiše, s úsměvem. Cítil jsem na ramenou jeho paži, jak mě přátelsky přitáhl k sobě. Sálalo z něj teplo a pohodlí. Jak jsem v tom okamžiku toužil vše přiznat, rozplakat se mu v rukách.

Jseš mrtvej, Radime.

Ale dusil jsem to a jen kývl. To mu neudělám.

,,Zas mi volala rodina, však to znáš," přišel jsem s dost uvěřitelnou lží, jejíž vyřčením jsem si ale otevřel další ránu.
,,Awww, už zase?," přitáhl mě k sobě pevněji, ,,Další emoční vydírání? Měl bys fakt zkusit najít psychologa, ať tě to zbytečně netíží na duši." Ta tíže je nesrovnatelná s tou, kterou nademnou drží pařáty oné bytosti.

Bruno byl asi jediný, kterému jsem se plně svěřil se svým pohnutým dětstvím. Sám nepocházel z dobrých poměrů, tak tiše poslouchal a chápal. Netlačil na mě. Nesmál se. Nedával ignorantské, necitlivé rady a už vůbec neobhajoval úhel těch dvou náboženských fanatiků, kteří nevěřili na nic než jejich boha a drsnou disciplínu cukru a biče.

Nebral život na bohy zapomenuté farmě obklopené hektary spustlých pozemků jako vesnickou idylku. Nebylo mu líto desítek hodin houslí, které teď ležely na půdě hned vedle mé nové modly. Nikdy se zbytečně neptal na to, jak jim je, jestli se zas neozvali. Jestli se nechci přece jen vrátit.

Nedomníval se, jestli to vše třeba nezveličuju, abych si získal zrnko sympatie. Neodsuzoval mě za mou novou víru, kterou jsem pošlapal a zesměšnil vše, co se snažili ve mně od útlého dětství pěstovat.

Jako jediný mi věřil a chápal, a já ho i tak zradil. Víc než sebe.