My goalie

I.

,,Sofie!" Slyšela jsem přísný hlas své matky. ,,Ano?" Zeptala jsem se a pomalu šla za ní. ,,Pojď sem." Právě z tohohle důvodu už jsem radši vyšla a teď můžu zrychlit.

,,Děje se něco?" Zeptala jsem se s obavami v hlase. U ní nikdy nevím, zda se něco stalo nebo něco potřebuje.

,,Ne, nic se nestalo, jen ti chci říct, že se blíží mistrovství Česka, takže máš dvojnásobek tréninků. Měla by ses snažit, protože první tři páry i sólisti pak budou reprezentovat Česko na mistrovství světa." Řekla chladně a naprosto bez emocí.

,,Já se přece snažím vždycky." Zamumlala jsem. ,,Jo to vidím. Hlavně ty samý pády a úplně primitivní chyby za který ti pak strhnou body. Koukej se zlepšit!" Sykla po mně a chůzí modelky odkráčela ani nevím kam.

Tak super. Já párkrát něco neustojím a spadnu a ona to podá, jako bych byla jen na zemi.

,,A abych nezapomněla, ty tréninky začínají už zítra. Od tří. Teď už jdi spát, potřebuješ mít hodně energie." Já jen kývla a poslušně zalezla do postele. Ještě chvíli jsem byla na mobilu, ale během pěti minut mě zmohla únava a já upadla do klidného, ničím nerušeného spánku.
                                     ***
,,Sofie, vždyť zaspíš. Vylez z té postele a mazej do školy." Probudil mě hlas matky.

Nechtělo se mi, ale netroufla jsem si jí odporovat, proto jsem radši šla.

Rychle jsem na sebe hodila černé džíny, bílé tričko a běžela. Ještě jsem v kuchyni hodila do batohu svačinu s pitím a chvátala na autobus, který jsem stihla jen tak tak.

Jsem strašně ráda, že už je květen. Miluju léto. Ehh, trochu divný, že to říkám zrovna já, když se pomalu každý den už téměř 13 let plácám na ledě, nemyslíte?

No nic, každopádně je to opravdu tak a zimu nesnáším, ale kraso mám v rámci možností ráda. Sice přístup rodičů není nejlepší, ale zvyknete si.

Autobus mi zastavil kousek od školy a já měla ještě půl hodiny času, tak jsem zašla do mojí oblíbené kavárny, koupila si kafe a pomalými kroky mířila do toho ústavu nazývaného škola.

Ve škole jsem pro všechny ta dokonalá princeznička, která dělá sport, má z toho dobrý prachy a už jsem někde zaslechla, že jsou učitelé podplacení. No jo, závist s lidma dělá hodně.

Ale jaká je pravda a co se skrývá za mými úspěchy? Tak to oni nikdy neuvidí. Ta dřina, několik hodin denně na ledě, abych se vůbec někam dostala a ty peníze byly, a následné učení do půlnoci. Rodiče chtějí, abych byla nejlepší, tudíž nepřipadá v úvahu jakákoli prohra, neúspěch.

Nikdo nevidí, ty probrečené noci, kvůli škole, krasu, rodičům, vlastně kvůli čemukoli.

První hodinu jsme měli angličtinu s naší třídní. No moc jí nemusím, ale za ty tři roky už to ujde.

,,Dobrý den, třído, posaďte se. A hned se mi rozpadněte každý do jedné lavice." Super, neohlášený test.

,,Bohužel máte smůlu, že vás mám hned v pondělí, takhle to pro druhou polovinu třídy nebude neohlášené a doufám, že tedy budou samé jedničky." Falešně se usmála a už začala diktovat věty na překlad.

Zbytek školy byl celkem v pohodě. Tím, že je začátek května, tak pomalu začínají všichni učitelé bláznit a dávat milion testů na den.
                                      ***
Domu jsem se dostala kolem půl druhý a čekalo mě učení a pak od tří trénink na ledě.

Měli jsme toho dost, takže jen co jsem otevřela diář se mi zatočila hlava z toho, kolik máme nahlášených testů. Další nával slabosti přišel při uvědomění, že po třech hodinách na ledě budu muset minimálně do půlnoci sedět nad sešitama do školy. Hnus.

Tak moc jsem se do toho učení zabrala, že mě probrala až zpráva od mého tanečního partnera Tomáše.

Tomáš: Čau, kde jsi? Je přece trénink, ne?

Do prdele! Doufám, že se tohle rodiče nedozví, to bych byla mrtvá a ještě dřív než bych stihla přijít domu.

Sofi: Ahoj, jo trénink je, jen jsem úplně zapomněla na čas, promiň. Hlavně to, prosím, neříkej rodičům, hned tam budu

Tomáš: Sofi, klid. Nikdo se to nedozví nebo alespoň ne ode mě🫡

On je hrozný zlatíčko. Když jsme spolu začínali, navzájem jsme se neměli rádi, ale postupem času jsme zjistili, že nám to vážně jde a jsme dobře sehraní. Taky zjistil moji situaci s rodiči a pochopil, že by se mi hodil někdo, kdo by mi byl ochotný naslouchat a pomoct. No a nakonec jsme zjistili, že vlastně ten druhý není, tak hrozný, jak jsme si mysleli. A tak se z nás stali dobří kamarádi.

Na zprávu už jsem mu neodepsala, radši jsem běhala po baráku jak praštěná sem a tam a když jsem zavřela, zamkla dveře a pospíchala k aréně, doufala jsem, že mi nic nechybí.

,,Do prdele! Neumíš čumět na cestu?!" Vyjela jsem na kluka se kterým jsem se srazila.

Pravda, možná to byla i trochu moje vina, že jsem nekoukala na cestu, ale to jsem teď nebyla schopná si připustit.

,,Já, promiň, ale není to taky tak trochu tvoje vina? To ty jsi do mě vrazila v tom všem spěchu." Uchechtl se.

No raději bych na jeho tváři uvítala svojí pěst a následně zbarvující modřiny než ten úšklebek, ale na to teď vážně nebyl čas.

,,Tak hele, já teď vážně nemám čas tady řešit takovýhle kraviny, dál měj místo mozku puk a čum na cestu." Poradila jsem mu a pokračovala v běhu.

,,Čau!" Vtrhla jsem do arény ve čtvrt na čtyři a byla ráda, že je jen čtvrt na čtyři.

,,No ahoj, to jsi musela běžet celou cestu, ne?" Smál se mi ten bloud.

,,Měl bys být rád, že jsem kvůli tobě vůbec běžela." Ušklíbla jsem se na něj a zapadla do šatny si nandat brusle. 

,,Vždyť já jsem rád." Objevil se mezi dveřma s úsměvem na tváři.

,,Si myslím" zvedla jsem hlavu a taky se usmála. ,,Tak pojď, ty trdlo, jinak nás tvoji rodiče zabijou." Tak v tomhle měl naprostou pravdu.

Trénink šel v celku dobře, už jsme měli kousek sestavy před cvičenou, takže teď už to jen budeme pilovat a pilovat, aby jsme byli za týden připraveni na mistrovství.

,,Tak jo, hele, já musím. Ty tu ještě budeš, ne?" Zeptal se Tom, když už byl na odchodu do šatny.

,,Jojo, ještě musím trénovat na sólo, abych se kvalifikovala." Odpověděla jsem mírně sklesle.

,,No tak, Sofs, máš to těžký, ale ty jsi tak neskutečně silná, že tohle všechno zvládáš. Přece to teď nevzdáš, jsi skvělá a cokoliv si umaneš, to dokážeš." Přijel zpátky ke mně a objal mě.

,,Děkuju." Špitla jsem mu do ramene.

,,Vážně tě obdivuju." Odtáhl se na délku svých paží, usmál se a zmizel v šatně.

Tak a mě čeká ještě hodina na ledě a pak znova hurá na učení.

Ach jo, to je teda život.
———————
Ahojte lásky, další kapitolka. Tak co na ní říkáte? Doufám, že dobrý🤭

No a jaký máte pocity z MS? Mě kluci celkem překvapili, a jsem hrozně ráda, že se k týmu přidal Neči a ještě přijde Pasta se Zachou. Nevím, ale mám prostě pocit, že ta medaile letos vyjde a snad bude zlatá!🥹🙏

TAK SE MĚJTE LÁSKYY💋💋