,,ano, vaše milosti"

.

Seděl jsem ve scriptoriu, vedle mě bratr Jakub, který už měl práci hotovou a jen tu byl se mnou. Měl jsem slzy v očích, zbývaly mi přepsat ještě čtyři strany. Až se to opat Farukksson dozví, bude po mně.
,,Nic si z toho nedělej," konejšil mě Jakub ,,s pomocí Boží to za tři dny dokončíš, však vyzvednout si tu knihu přijede baron až v pondělí."
,,Ale ty to vůbec nechápeš, opat přímo lpí na tom, aby bylo všechno včas.."
Hněv Boží byl procházka růžovou zahradou oproti tomu, co se teď stane mně.
,,Jsi tu teprv dva roky, ještě se učíš, určitě na tebe nebude tak tvrdý, jako by byl třeba na mě. Přeci jen ti je teprv 19." Doufal jsem, že má pravdu. Podíval jsem se na hodiny, za pět minut odbije sedmá hodina a já dostanu za trest vytírat latríny nebo něco podobně nechutného.
,,Snad máš pravdu." Nechal jsem knihu na podstavci a zfoukl jsem svíčku.
Na chodbě se ozvaly kroky, opat přicházel a já se třásl strachy.
,,Dobrý den Vaše Milosti."Pozdravili jsme unisono.
,,Dokončil jsi ten přepis?" Zeptal se mě bez okolků.
,,Já.." podíval jsem se do země s přemýšlel jsem, jak se z toho vymluvit ,,dával jsem si hodně záležet a.. Ještě mi zbývají čtyři strany, omlouvám se."
Nespokojeně mlaskl a přemýšlel. Já s Jakubem jsme ani nedýchali, ticho by se dalo krájet.
,,Dobrá.. půjdete se mnou dnes uklidit v kapli, za hodinu buďte u vchodu." Když to dořekl, otočil se a byl ten tam.
,,No vidíš, to ani nedopadlo tak hrozně."
,,Jakube, radši bych celý rok uklízel latríny než strávit s ním minutu o samotě."
,,Proč prosímtě?"
,,Mám pocit, že mi vidí do mysli. Jako by mě užíral pohledem."
,,To nevím," pokrčil rameny ,,to jsem nikdy necítil."
Rozloučili jsme se a šli jsme každý do své ložnice. Seděl jsem na posteli a přemítal jsem, proč si všichni myslí, že trávit čas s opatem je takové privilegium. Já jsem v jeho přítomnosti vždy neskutečně nervózní. Chtěl jsem se ještě pomodlit, jeden dva Otčenáše nikdy nic nezkazily, ale nemohl jsem se soustředit. Pořád mi mysl ubíhala směrem k opatovi. Přesně v osm jsem klepal na dveře kaple, nemohl jsem si dovolit přijít ani o vteřinu později. Otevřel mi pan farář.
,,Jeho Milost už čeká, hodně štěstí." Měl jsem pocit, jakoby pan otec věděl něco, co já nevím. A nebo na mě byl opat čistě jen naštvaný, to by dávalo smysl. V kapli už byla docela tma, poslední paprsky slunce přes vitráže kreslily na zem barevné obrazce, a několik svíček dohořívalo u oltáře, kde stál on.
,,Tak tady jsi, jdeš pozdě." Jednou rukou se opíral o ambón a měřil si mě pohledem.
,,Opozdil jsem se o minutu a půl-"
,,I to je hodně, měl jsi přijít dříve." Jeho tón mě děsil.
,,Omlouvám se." Špitl jsem.
,,To je vše?"
,,Omlouvám se, Vaše Milosti."
,,Máš se co učit.. jestlipak víš, proč tu dnes jsi?"
,,Abych uklidil po bohoslužbě," nevědomky jsem ucouvl ,,Vaše Milosti."
,,Ne," popošel blíž ke mně ,,jsi tu, abych ti dal lekci," došel k první řadě lavic a opřel se o ně rukama ,,tohle byla tvá první velká práce, a ty jsi mě zklamal."
,,Moc se omlouvám, opravdu. Dokončím to do pondělí, budu pracovat i v noci."
,,Ale lhůta," bouchl do lavice až se celá kaple zatřásla ,,byla dnes. Tím pádem," upravil si sutanu a prohrábl si vlasy ,,za to zaplatíš."
,,Udělám vše, co mohu, abych odvrátil vaši zlobu.",,To bych ti radil." Řekl pohrdavě.
Pak pokynul směrem k oltáři. Pochopil jsem a poklekl jsem, čekal jsem, co bude teď. Opat mě chvíli z povzdálí pozoroval a pak pravil.
,,Modli se, a ať to slyším."
,,Otče náš, jenž jsi na nebesích-"
,,Víc nahlas." Nařídil mi nespokojeně a stoupl si blíž ke mně, koutkem oka jsem viděl konec jeho kléry.
,,Posvěť jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá-" Zas mě přerušil.
,,Řekl jsem" položil mi ruku na rameno ,,nahlas."
,,Jako v nebi tak i na zemi." Chtěl jsem pokračovat, ale opat mi položil dlaň přes ústa.
,,Nejde ti to," konstatoval a stoupl si přede mě ,,uvidíme, jestli ti aspoň něco půjde."Podíval jsem se nahoru, stál nade mnou a shlížel na mě jako Kristus shlížející na jeho přátele z kříže. Jednou rukou mě chytil pod bradou a vpíjel se do mě pohledem.
Druhou si povolil opasek, pak mě pustil, vyhrnul si sutanu do půlky stehen a zachytil ji za opasek aby nespadla.
Došlo mi, kam tohle celé míří. Začal jsem si skládat z útržků hovorů, co jsem za svůj pobyt tady v klášteře zaslechl, celou pravdu o Jeho Milosti opatu Farukkssonovi. Jakoby to najednou bylo všechno jasné.
Jasné, že je to zkouška, jestli dokážu být věrný řádu a držet jazyk za zuby. Byl jsem na to připravený.
Klečel jsem pod ním, čekající na pokyn, na to, co budu muset udělat. A udělám to bez řečí, protože si nemůžu dovolit být vyloučen z kláštera.
Opat pokynul směrem dolů.
,,Tak šup mladíku, na co čekáš. Doufám, že se teď budu bavit, protože jestli ne, vyvodím nehezké následky."
,,Ano, vaše milosti." Zašeptal jsem. Pod klérou nic neměl, však byla půlka juna. Vyhrnul jsem mu suknici úplně nahoru, byl teď tak blízko mých rtů. Pohladil mě po tváři.
,,Líbí se mi tvoje poslušnost."
Došlo mi, že pro další pochvalu od něj bych udělal cokoli. A ač mi to ze začátku přišlo proti učení Božímu, jsem jen pacholek z vesnice, a Jeho Milost tomu jistě lépe rozumí.
Odpusť mi, Otče, neboť jsem zhřešil. Pomyslel jsem si ještě, než jsem se začal činit jazykem. Opat mě chytil za vlasy a narazil do mého horního patra. Zaslzely mi oči a těžko, těžko se mi dýchalo, ale nepřestal jsem. Stisk jeho ruky jakoby byl najednou silnější, a pak mě od sebe odtrhl. V očích to, co jsem si představoval, když starší popisovali zapovězený chtíč.
,,Vedeš si výborně, tak si to nepokaž a otoč se."
,,A..ano, Vaše Milosti." Klekl jsem si na schůdek před oltářem a vyhrnul jsem svou suknici úplně nahoru. Blesklo mi hlavou, že teď by se kalhoty hodily. Klekl si za mě jeho kolena dopadající na dřevěné parkety zaduněla celou místností. Jednou rukou mě chytil za krkem, padaly mi vlasy do očí a nehty se mi zarývaly do červeného koberce.
Ucítil jsem ho v sobě a jak zasouval hlouběji, zas mi vhrkly slzy do očí.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
V duchu jsem se snažil pokračovat v modlitbě, prosil jsem Boha, aby mi prominul, jestli dělám chybu.
Začal přirážet rychleji, začal jsem cítit jakýsi příjemný pocit, který jsem ještě nepoznal.
Z úst mi unikl tichý vzdech. Přesto, jak slabý byl, rozezvučel celou kupoli kaple. Slyšel jsem, jak se opat za mnou slastně nadechl. Když vzdychl on, zvuk jeho hlasu jak zvuk hromu při bouři odrazil se od každičkého zákoutí v kapli. Začal jsem se ztrácet v kakofonii našich hlasů znásobených ozvěnou. Třásl jsem se, snažil se držet na rukou ale nešlo to, vlastní paže me zradily a já se zaryl bradou do koberce. Opat nezpomalil, naopak. Držel mě za boky a začínal se třást jako já, ačkoli on byl schopný se udržet na nohou. Trochu se předklonil, cítil jsem jeho horký dech na mém zpoceném krku. Slzy mi tekly po tvářích jako vodopády, zas mi přitiskl ruku na ústa. Rozmazával mi slzy po obličeji, kochal se jimi.
Už jsem byl na hranici svých možností, několik málo momentů od naprostého zhroucení. Vypadá takhle peklo, nebo ráj?
Nemohl jsem dýchat, na nic jsem nemyslel, jen na něj. Na něj a na Boha.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
,,Amen." Zašeptal jsem, když opat naposled přirazil a přitiskl se ke mně. Uvolnil se mu opasek a ve změti látky padl na mne, já se pod ním pořád třásl z toho ohromujícího uspokojení hříchu.
Ležel jsem na zemi, vzlykal jsem jak malé dítě a v duchu prosil Boha, aby mi odpustil.
On se po chvíli odtáhl, hleděl na mě bez jediné emoce v tváři.
Bezmyšlenkovitě mě pohladil po vlasech. Vstal, spustil si sutanu zas až ke kotníkům a očekával ode mě to samé.
Zvedal jsem se, motala se mi hlava a hodiny odbíjely devátou. Jak to mohla být jen hodina, měl jsem pocit, jako bych tu klečel celé věky.
Upravil jsem si suknici, sotva jsem stál na nohou a čekal jsem, co mi řekne.
,,Teď drž jazyk za zuby, nikomu nepovídej, co se tu dělo a svou práci dokonči do neděle."
,,Ano, Vaše Milosti." Kývl jsem.
Doprovodil mě ke dveřím, venku už začala vlahá noc a ptáci pořád cvrlikali.
Ještě než jsem se vydal zpět do ubytovací části kláštera mě zastavil.
Podíval se mi do očí a pravil:
,,Až budeme jen sami dva, můžeš mě oslovovat mým jménem, Vaše Milosti si nech od cesty, ale pamatuj, před každým jiným si nech pusu na zámek. Zametal jsi přece kapli a utíral lavice." Načež se prazvláštně usmál a dveře kostela se zavřely.
Šel jsem tmavou zahradou, a v hlavě jsem neviděl nic jiného, než opatovo nahé tělo.
To ani u zpovědi říct nemůžu, tak si to vezmu do hrobu.