Mezi námi mrtvými

𝑺𝑼𝑵𝑳𝑰𝑮𝑯𝑻 𝑶𝑵 𝑯𝑰𝑺 𝑺𝑲𝑰𝑵

[  𝐣𝐞𝐟𝐟𝐫𝐞𝐲 ]

Když se setmělo, všechno ztichlo. Sleduju to už po páté a pořád mě to fascinuje. Připadá mi, že les je napojený na celý svět. Na vesmír. Je zvláštní si to uvědomit. Tam venku to stále žije mrtvým životem. Vylézají stvoření, která maj bejt dávno pod zemí, ohlodané kosti se dávají do pohybu. Nezáleží na tom, jestli jim chybí lebka. Foresttown si vždycky najde cestu k procitnutí.

Nahání mi to strach. Když se podívám Nicolásovým směrem, hlavou mi bleskne, že bych ho teď mohl zabít. Navzdory tomu, jak moc se snažil zůstat vzhůru, nakonec usnul. Taková důvěra... bože, mám hlad. Ale takový, jako nikdy. Možná proto jsem předtím tak odpadl. Prostě a jednoduše jsem omdlel a jestli to bude pokračovat dál, možná se uchýlím k horším věcem než jenom k myšlenkám na vraždu. Pod tím se skrývá hodně hrozných věcí, které mě děsí jen v nejhorších snech.

Znovu k němu stočím pohled. Jemně oddechuje, průvan si lehce hraje s jeho černými vlasy a kůže mu bledě září na světle, pronikajícím napůl vyskleným oknem. Chvěje se - je mu nejspíš zima a mě napadají samý sobecký myšlenky, který nemůžu umlčet ani ignorovat. Jak já ho nenávidím.

Z chodby se ozve šramot. Na okamžik mě přepadne strach, ale pak si uvědomím, že to je jen mrtvá kočka, která dostala život stejně jako já. Zajímalo by mě, kolik dalších takových, jako já, tu je.

Ťapání polštářků, tak tiché, že to člověk stěží rozezná od okolních vjemů, se vydá za mnou. Tak rychle, jak jen jí to její zmrzačené tělo dovolí, vyskočí do mého klína a já ji jemně pohladím po srsti protkané mechem. Nepřekvapí mě, když začne vrnět. Co se jí asi stalo, že přišla o polovinu obličeje... Dívá se na mě zpod přivřených očí barvy krve. Kdybych byl v jiný situaci s jiným problémem, možná bych se jí i bál. Stejně jako psa sousedů, který na mě vždycky štěkal.

Sjedu rukou po jejím boku a zamračím se. Moc dobře jsem viděl, jak jí Nicolás zlomil kosti. Bylo to až moc nahlas. Jenže teď má žebra v celku. Nevědomky se pousměju - uvědomím si to až když moje koutky povolí, „Koukám, že les se o nás přeci jen stará dobře," zamumlám a ona mi v odpověď tiše mňoukne. Pak mrskne křivým ocáskem a seskočí z postele jako by jí nic nebolelo. Zmizela pryč do chodby, do tý zatracený tmavý chodby, kam bych jakožto normálně uvažující člověk v životě nešel sám. Jí vlastně nic nebolí, dojde mi.

Znovu sklouznu pohledem na Nica a v tu chvíli mě cosi bodne. Zvláštní pocit, mix nenávisti a něčeho dalšího, možná starosti. Povzdechnu si, takhle onemocní. Debil. Vůbec nechápu, proč tady je. Vždyť mi nemá s čím pomoct.

Od kdy je z něj Nico? Nad touhle otázkou se jen zamračím a zatřesu hlavou. Ačkoli mě nic z toho nebolí, je divný vědět, že máte otevřenej krk. Vím, že by mě to mělo dávno zabít, nebo alespoň bolet. A právě proto mě to tak děsí. Celá tahle situace mi nahání strach, který nedokážu uhasit ani když si připomenu, že mi teď nikdo nemůže ublížit. Co se mnou bude? To umřu až pak? Zešílím a začnu vraždit? Kdy se to všechno konečně dozvím? Co když už je příliš pozdě něco udělat?

Nechci ho zabít a už vůbec ho jíst. I když ho nenávidím. Radši chcípnu hlady, než abych vůbec zkoušel pozřít lidský maso.

Debil.

Neví, s čím si zahrává.

Měl by se držet dál.

Proti své vůli vstanu a vezmu nejbližší deku, kterou jsem během svého průzkumu tohohle místa našel zapomenutou v jedné skříni. „Ty seš fakt idiot..." a s tím ji přehodím přes jeho ramena. Zvedne se ze země prach a já zadoufám, aby na něj byl aspoň alergický, ale jen nakrčí ze spánku nos a spí dál.