Tohle (Ne)dělej

Setkání [1:kapitola]

Ani vlastně nevím jak jsem se poznali, ale jedno je jistý a to že se mi po setkání s ním život převrátil na ruby.

Jmenuju se Samantha zkráceně Sam. A pokud máte stejně špatnou paměť na jména jako já, tak v tomhle příběhu je to téměř jedno. Jo a teď už k příběhu.....příběhu?...to zní divně. Hm.....Povídka? To tak ne. Počkat! Už to mám! Vzpomínka!.....Božeeee to zní strašně. No tak nic jdeme prostě dál.

Představte si normální školní den. Prostě lavice, tužky, spolužáci a tak.
Vůbec jsme netušila že tenhle v celku "normální" den vlastně vůbec normální nebude. Už bylo po obědě. Zrušili nám odpolední vyučování a tak jsme se šla do šaten. Tak jsem doufala že tam že tam nikdo nebude, ale samozřejmě že tam někdo byl. Ostatně jako vždy. Potkala jsem spolužáka s někým se bavil. Svitla mi jiskřička naděje že si mně nevšimne. Ale hned jak jsem odemkla skříňku už se za mnou ozvalo ,,Ahoj!" Tak nic utajení se nepovedlo. ,,Čau" Řekla jsem. Prostě jsem něco říct musela. Pak odešel. Myslela jsem že šel domů, ale za chvíli se vrátil a za ním stál blonďák. Znám z naší školy skoro každého, jenže tohohle ne. ,,tohle je William. Wille tohle je Samantha." Představil nás Bill. (Bill je ten kámoš).

W: ,,Rad tě poznávám."

S: ,,To i já tebe, jen jsem tě tu nikdy neviděla. Jsi nový?

W: ,,Nejsem, jsem po pravdě trochu překvapený že jsme se ještě nikdy neviděli."

S: ,,Jo to divný haha."

Mluvili jsme spolu asi tak půl hodiny a snad poprvé v životě mi přišlo že se s někým bavím úplně normálně. A tím myslím to že jsem se nebavili o nudných věcech například: PC hry, auta, sporty, rodina a tak dál. Už si nepamatuju o čem přesně jsme se bavili, jen vím že mně požádal o číslo. Tak jsem vytáhla mobil a on vytáhl svůj. Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou.

W: ,,co je?"

S: ,,Nic, jen jsem nevěděla že má ještě někdo tlačítkovej telefon.

W: ,,No jo no málo kdo ho používá haha."

Dala jsem mu telefon číslo a on si mně uložil jako milou Sam není to zvláštní haha. Pak jsme se rozloučili.

Dalších pár dní jsme se jen potkávali na chodbě a obědech. Vždycky jsem prohodil jen pár slov. Většinou o škole, testech a jak už chceme domů. Ale i když jsme se jen pozdravili na chodbě měla jsem hned lepší den. Nevím jak to prostě dělá.

Byla středa a já věděla že budeme mít v sobotu rodinou oslavu. Tyhle akce tak nesnáším. Vždycky to samé. Tak co jak jde škola? Co kluci? Jak se má brácha? A tak dál. Vážně nevím koho tyhle akce baví. A aby toho nebylo málo v neděli má přijet jedna moje známá. Je zvláštní, jako dost a po pravdě jí moc nemusím ale ona mně úplně miluje takže už se "moc těším." A v tom mně napadla šílenost. Popadla jsem do ruky mobil a napsala Willemovi: nemáš v pátek čas? Neodepsal. Chápu to, nemůžu přece čekat že mi odpoví přez tu jeho "telefon". Druhý den jsem se potkali ve škole.

W: ,,Čus"

S: ,,Čau"

W: ,,Tys mi psala viď?"

S: ,,Jo, potřebuju na chvíli zmizet. Budeme mít rodinou oslavu."

W: ,,Tak to chápu haha. Tak v pátek před školou."

Houkl na mně a šel do třídy. Taky jsem si uvědomila že už musím. Při cestě do třídy jsem se přistihla že se usmívám. Asi má na mně špatný vliv haha.

[ Pokračování příště ;) ]