Krev Istanbulu

Pozvánka

Zabydlování v Istanbulu proběhlo skvěle. Během pár dnů se naše děvčata dobře sžila s místní kulturou. Bylo to zas něco jiného než Bursa. Ta připomínala spíše venkov než město, kde žije spoustu lidí.

Sídlo rodiny Ihsanliových
Starší s bratrů netrpělivě přešlapoval z jedné strany obývacího pokoje do té druhé. Nikdo v domě nebyl klidný a všichni byli nanejvýš v pozoru. Něco se dělo. Jejich životy byly vždycky hektické, ale teď napětí stoupalo. Stará vdova Asuman se už ani nevyptávala svých synů, protože jejich obchody šly stranou. Spíše přemýšlela jak má své syny vhodně oženit. A proto se rozhodla uspořádat tento týden obrovský večírek, kde pozvala všechny rodiny, co v okolí něco znamenají. Chtěla už brzy ve své náruči držet vnoučata.
Její synové tohle nadšení z nadcházející akce nesdíleli, ba naopak se jí to snažili vymluvit. Nicméně sultánka byla neoblomná jak šlo o hledání budoucích nevěst.

Hakan si schoval do svého obleku jednu ze svých zbraní "Nastal čas na první úder. Rodina Arslanových dostane první lekci." ušklíbl se na svého mladšího bratra. Osman byl méně zapálený do téhle věci, neboť mu jména těch dcer přišly povědomé. Jak kdyby je už někdy slyšel. Nicméně tuhle práci chtěl nechat výhradně na svém bratrovi. Ve vyhrožování zas tak dobrý nebyl.

Návrhářský ateliér Ziagil
Cansu pomáhala své matce ve studiu ráda, protože její záliby byly v podstatě totožné. Navíc studovala módní návrhářství na zdejší univerzitě. Její starší sestra Zeynep se orientovala jinde. Jí bavily jazyky a učila se všechno možné. Zároveň momentálně sháněla práci jako lektorka pro děti. Proto s nimi ve studiu moc času netrávila. Cansu tu i tuze ráda zůstávala po zavíračce, aby ještě dodělala svou práci naprosto v klidu.
Nicméně pro tentokrát zde nebyla sama. Zpočátku žádné kroky neslyšela, ale pak se ten zvuk klapajících bot zesiloval. Vystrašená dívka zbystřila a vzala do rukou nůžky, které byly zrovna nejlepší věc na případnou sebeobranu "Haloo!" zvolala do prázdna.

Netrvalo dlouhou a před ní se vyrýsovala postava neznámého vysokého muže. Muž byl dobře oblečený a vypadalo to, že pocházel z vyšší společnosti. Očima přejížděl po celém ateliéru, než vůbec skončil u vystrašené dívky. Dívka znovu promluvila "Mohu Vám nějak pomoci? Nicméně je už po otevírací době." upozornila ho, ale hlas se jí vyděšeně třepal. Hakan poznal, že má strach, ale dále se k ní přibližoval až jí přitlačil ke stěně "Myslím, že můžeš, maličká." řekl zamyšleně a odhalil, co se skrývalo v jedné z kapes od jeho obleku. Byla tam zbraň. Dívku to ještě víc vyděsilo, ale zároveň musela být statečná. Cansu měla vždycky pro strach uděláno a tak nůžky pevně stiskla a zabořila je muži do hrudi. Muž začal sice krvácet, ale nevypadalo to, že by ho to nějak trápilo. Vytrhl jí nůžky z rukou a odhodil je "Tak tohle bylo naposledy. Nesu ti jen vzkaz, který předáš svému drahému otci. Je tam i pozvánka na náš večírek, kde je celá tvá rodina srdečně zvaná." řekl naprosto klidně a vytáhnul obálku, kterou předal vystrašené dívce. Nakonec se vypařil jako duch. Bylo to celé hrozně divné.

Mladě děvče neotálelo a sbalilo si urychleně všechny věci. Chtěla se vrátit, co nejdříve domů a zároveň musela zavolat otci. Bála se o bezpečnost své rodiny, která jak se ukázalo nebyla moc v bezpečí. V telefonu s otcem byla opravdu rozrušená, ale otec jí slíbil, že zítra v Istanbulu určitě bude. Navíc je nechtěl pouštět samotné na tenhle večírek. Tohle všechno byla jen jeho vina, protože si půjčil od nesprávných lidí a teď celá jeho rodina bude za to nejspíš pykat. On věděl, že od lidí jako je Hakan Ihsanli může čekat jen to nejhorší.

Zeynep skoro celý večer nepromluvila, ale nějak musela své matce a sestře říct o tom večírku, který měl být už pozítří. Navíc pár bloků od nich. Přemýšlela jak to všechno neškodně zaobalit do lži. Vytáhla tedy pozvánku a s úsměvem promluvila "Dneska to přišlo poštou do našeho ateliéru. Nejspíš naši sousedi pořádají nějaký večírek. Bylo by dobré se přijít seznámit." Cansu uměla lhát naprosto přesvědčivě. Zehra jí to spolkla i s navijákem, ale její starší sestra cítila, že není vše v pořádku. Nicméně otázky si rozhodla nechat na soukromí. Zehra si pořádně prohlédla pozvánku "To musí být od majitele té obrovské vily pár bloků od nás. Je milé, že nás také pozvali. Sousedská štědrost se nesmí odmítat. Děvčata půjdeme se bavit." tím se záležitost s večírkem uzavřela. Byla to hotová věc.

Po večeři se starší sestra Zeynep vydala za Cansu do pokoje. Musela zjistit pravdu o tom, co se dělo. Její znepokojená mladší sestra jí nakonec všechno vyklopila. Zeynep si zakryla pusu, protože byla z toho všeho špatná "Otec musí jet v nějakém špinavém obchodě a teď to všechno za něj schytáme. To je naprosto úžasné. Co to je vůbec za rodinu?" nejprve byla Zeynep poměrně nahněvaná, ale pak se s tím nějak srovnala. Nejspíš měla v hlavě nějaký plán o který se nechtěla zatím vůbec podělit. Jak jinak by mohla být takhle klidná? Však to bylo nemožné. Cansu si odkašlala a ukázala jí pozvánku. Zeynep byla opravdu překvapená tím o kterou rodinu jde. Byla sice ještě dítě, ale příjmení oné rodiny, kde vyrůstali dva bratři si pamatovala "Víš, kdo to je, sestro? To je přece rodina Osmana a Hakana!" vyhrkla ze sebe. Cansu se na svou starší sestru zpočátku koukala nechápavým pohledem. Přeci jen jí paměť na tyhle věci moc nesloužila, ale pak si to uvědomila "Máš pravdu. A ten muž, co mne dneska navštívil musel být právě Hakan. Vůbec jsem ho nepoznala, ale je pravda, že je to už dlouho. Všichni jsme vyrostli." řekla trochu zasněně a na pár minut zapomněla, že ta rodina rodina vlastně vyhrožuje celé jejich rodině.

Obě sestry neusínaly s dobrými myšlenky. Ba naopak jim teď začínaly krušné časy. Myslely si, že Istanbul bude klidnější. Rozhodně neočekávaly, že je budou vydírat kamarádi z dětství. Byly však odhodlané tomu přijít na kloub a zvrátit vše špatné. Přeci jen to staré přátelství mezi nimi jen tak nezaniklo. Ano neviděli se několik let, ale dříve společně trávili mnoho volného času. Musela být z toho cesta ven a vytvoření lepšího příběhu.