Jak to bylo doopravdy... (cz Dramione)

Jak to bylo doopravdy...

Zdravím. :) Tohle je moje první Dramione povídka a u hodně čtenářů vzbudila pozitivní ohlas, tak jsem se rozhodla ji nahrát i na wattpad. :) Budu ráda za každý komentář, protože jen tak se člověk může zlepšovat. Anyway, přestávám psát úvod, užijte si čtení. :D ;)

Březen 1992

„Na nic jsem se tě neptal, ty mudlovská šmejdko!" Davem to po vyslovení těch slov zašumělo. Byla to ta nejhorší možná nadávka pro kouzelníka. Hermiona jen stála, neschopná slova, a dívala se na ten chlad v jeho očích. Upřímně ji nenáviděl. A ona jeho, ostatně jako všichni Nebelvírští. Ovšem v tuhle chvíli její srdce pohltila nenávist tak zatvrzele, že by ani v nejdivočejších snech nevěřila, že by byla schopná někoho takto nenávidět.

„Tak za tohle zaplatíš, Malfoyi!" řekl Ron a vytáhnul hůlku. Viděla, že je jeho hůlka nepoužitelná, ale byla až příliš v šoku z toho oslovení, než aby cokoli řekla nebo naznačila. „Žer slimáky!" zakřičel Ron a vzápětí ho obalil paprsek nezdravě zeleného světla.

Draco se na ně díval s posměchem. V jeho očích nebyli ničím, jen chátrou. Celý Nebelvírský famfrpálový tým, v čele s Harrym a jeho kamarády - Ronem a Hermionou. Už dávno se zařekl, že jim udělá ze života na hradě peklo. Nenáviděl Harryho za ponížení, kterému ho vystavil hned v prvním ročníku, ještě dřív, než se vůbec stali právoplatnými obyvateli hradu.

Říjen 1993

„A bude hůř!" řekl Ron, sotva zaslechl první známku toho, že se hned za mostem někdo nachází. A měl pravdu. Mezi menhiry rozestavěnými do půlkruhu stáli Crabbe, Goyle a Malfoy. Hermiona nevěřila, že by ho mohla kdy nenávidět víc, než v tuto chvíli. Držela v sobě vztek až do poslední kapičky, která ale přišla hned vzápětí.

„Otec řekl, že prý si tělo toho hipogryfa můžu nechat. Nechám ho vycpat pro Nebelvírskou společenskou místnost... Á, taky jste se přišli podívat?" zeptal se Draco s posměšným úšklebkem ve tváři.

„Ty! Ty hnusnej odpornej smradlavej malej švábe!" nechala se Hermiona unášet proudem svých emocí. Ani neslyšela, co na ni křičí Ron, jen viděla Dracův obličej stáhnutý do vyděšené polohy. Natisknutý na menhir tam před ní stál sám Draco Malfoy a Hermiona Grangerová, studentka Nebelvíru, mu držela hůlku pod krkem. V hlavě přemýšlela, jakým způsobem by tu krysu nejlépe odstranila z povrchu zemského.

„On za to nestojí!" uslyšela konečně Ronův hlas. Hlavou jí problesklo, co všechno by to mohlo znamenat, a tak pomaličku sklonila hůlku a otočila se k odchodu. Sotva ale uslyšela, jak se z jeho hrdla dere smích, a představila si jeho obličej, jak se mu koutky zvedají v úsměvu, neudržela se, sepnula ruku v pěst a rozpřáhla se. Tak slastný pocit v ruce ještě neměla. Ani neslyšela, co říkají, byla jen pyšná na sebe a svoji ruku, která byla stejně mocná s hůlkou, jak bez hůlky. Tedy pro tuto chvíli.

„Nikomu ani slovo, rozumíte?!" rozkřikl se Malfoy na kumpány a poslechl jejich pobídky k útěku. „Já tu nafoukanou mudlovskou šmejdku jednou dostanu, jen počkejte!" zahřměl a utíkal s celou svojí partou do Zmijozelské společenské místnosti. Tam si úlevně sedl do křesla a nechal si přinést led, který si na nos opatrně přiložil.

„Ale copak, Draco?" zeptal se pošklebně jakýsi žák. „Komu mám poslat krabici bonbónů?" zeptal se chlapec posměšně, pravděpodobně nějaký druhák, ovšem nemyslel to škádlení vážně. Každý znal Dracova otce a bál se ho. Draco zamumlal cosi o tom, aby kdosi vypadnul, a začal přemýšlet, jak nejlépe svůj zlomený nos pomstít. Musel uznat, že Hermiona má pořádnou ránu.