Láska s vojákem

Začátek

,,Petr už čeká" zvolala na mně máma z kuchyně.
Z plných plic jsem zařvala ,,Jo už jdu, mami"
Popadla jsem bundu, a utíkala jsem dolů z schodů cestou jsem ještě stihla na kalendáři zaškrtnout den 13. Ledna 2014
Popadla jsem v kuchyni jablko, v předsíni jsem si obula boty, a vysrrelila jsem z domu. Cestou k Petrovo autu jsem ještě stihla uklouznout na namrzlých schodech. V okně auta jsem viděla jak už se mi směje hned po ránu.
Otevřela jsem dveře, skočila jsem na sedačku spolujezdce.
Přehla jsem se přes řídící páku, a políbila jsem ho na tvář, a on už dávno odbočoval z naší ulice.
Mněl napřed namířeno k moji škole. Chodila jsem na střední uměleckou školu do Plzně. Mněla jsem ji opravdu dost ráda.
Rozloučili jsme se, a vystoupila jsem z jeho auto. A mněla jsem namířeno do šaten. Po tom co mně každý den vyhodil před školou. On sám měl pak namířeno na Vojenskou střední školu. Kam už chodi 4 rokem... letos bude absolvent.

Po škole mně opět nabral před chodem do školy.
,,Kam teda zítra vyrazime?" Zeptal se Petr.
,,O čem to mluvíš?" Nechápala jsem.
,,Máme přece 3. výročí a ty máš 19. Narozeniny...Doufám že si na naše výročí nezapomněla?" Zeptal se zděšeně.
V hlavě jsem si říkala kdyby jenom na výročí, málem jsem zapomněla i na moje narozeniny.
,,Jasně že ne! Jenom jsem nepočítala s tím že nikam vyrazime" zalhala jsem
Dorazila jsem domů. Hodila jsem tašku na své místo, a lehla jsem do postele a začala jsem přemýšlet co se dnes vlastně stalo.
Vůbec mi to nepřijde že už to jsou 3 roky, co jsme spolu. Mně bylo v ten den co jsme se poznali 16 let a je mu bylo v říjnu minulého roku 18 let. Moje máma ho tenkrát pozvala na mé narozeniny proto že jsem moc kamarádek neměla, a tak nechtěla abych to slavila sama. Byl to syn máminy kolegyně z práce...A od té doby to spolu táhnem.

Ráno bylo jako každý jiný. Až na to že mně Petr vůbec nevyzvedl. Nikdy se to nastalo, mněla jsem o něj strach. V autobuse cestou do školy jsem se mu snažila dovolat bylo to marný, měl záznamník.

Po škole už jsem mněla namířeno opět na autobus. Ale nakonec před školou čekal Petr. Nastoupila jsem do auta. Celou cestu až k nám před dům bylo v autě hrobové ticho.
Až před naším domem na mně promluvil ,,Dnes nezapomeň, v 6 hodin buď před domem" řekl tichým hlasem
Mlčky jsem vystoupila a ještě jsem na něj od dveří zavolala ,,Takhle jsem si tenhle den nepředstavovala" a praskla jsem vchodovými dveřmi. Vyběhla jsem schody, vlitla jsem do mého pokoje a spadla jsem na postel. Co mu může být? Je snad problém ve mně? Nebo má problémy ve škole? Kladla jsem si otázky až do půl šestý. Pak jsem se podívala na hodiny a uvědomila jsem si že za půl hodiny je tu Petr.
Vzala jsem si na sebe rudé šaty, hodily se k barvě mých krátkých vlasů. K nim jsem zvolila stříbrné náušnice ty se zase hodily k mým modrým očím a za boty jsem zvolila černé lodičky, které se hodili k mé dlouhé hubené postavě.
Sešla jsem dolů a ve dveřích mně zastavila máma.
,,Zlatíčko, doufám že se nezlobíš? Že tě předám dárek společně s tátou až zítra až se táta vrátí z pracovní cesty."
,,Ale vůbec ne" řekla jsem s úsměvem na tváři.
A než jsem to dořekla zazvonil zvonek.
Otevřela jsem dveře a před dveřma stál Petr už s úsměvem na tváři v bílém obleku s červeným motýlkem a s černou košilí...Pane bože je mu to tak slušelo. I mojí mámě málem vypadli oči.
V restauraci kam mně přivezl to bylo úžasné. Mneli jsem celý jeden salónek jen pro sebe. Všude hořeli svíčky. Ve prostřed salónku byl stůl pro dva a na něm večeře s lahví červeného vína. A v rohu byla nenápadně zakrytá černá pohovka.

Dovečeřeli jsme, bylo chvilku trapné ticho. Tak jsem vytáhla otázku na kterou jsem se chtěla zeptat celou dobu.
,,Co s tebou ráno bylo?" Zeptala jsem se s trochu větším důrazem.
,,Chci ti něco říct". Řekl zděšeným hlasem.
Zatajil se mi dech nebyla jsem schopná promluvit. Jen jsem zakývala hlavou.
,,Jak určitě víš letos jsem absolvent" začal
Zakývala jsem hlavou.
,,Včera večer, když jsem dorazil domů, máma s tátou mi s brekem předali dopis. Od ministerstva obrany. Cituji:
Dopis určen Petru Vydrovi.
Byl jste vybrán jako z mnoha dalších, aby jste chránil naši zem a země našich spojenců. Prosím aby jste se dostavil 20. Července na fyzické testy do nejbližší školy s vojenským zaměření. A poté 8. Srpna na odlet české armády do Afghánistánu.
S pozdravem Ministerstvo obrany.

Minutu nikdo z nás nepromluvil. Já se slzama v očích držím histerický záchvat breku. A je mu tečou po tváři slzy. Najednou bez přemýšlení jsem strhla ubrus ze stolu a přes stůl jsem se sklouzla až k Petrovi který než jsem se nadála už mně obímal. Obkročmo jsem si na něj sedla a takhle jsme se objimali nejméně hodinu. Nakonec jsme se přemístili na postel kde jsem mu ležela na hrudi. A společně jsme uvažovali o naší budoucnosti. Společně jsme se na něčem shodli...Že zbylí společný měsíce až do 8. Srpna si budeme užívat na sto procent. Jako kdyby byli naše poslední, a to doslova.

Doufám že se to líbilo. Budu se snažit další část přidat co nejrychlejš... :-)