Říká se, že dvakrát denně můžeme na vlastní kůži pozorovat, jak svítí Slunce přes den na Plutu. Tyto okamžiky nastávají na naší domovské planetě před východem a po západu slunce, když se krajina zdá šedavá až tmavě modrá, ze stromů se stávají temné siluety a tma pomalu polyká svět nebo jej naopak nesměle ze svých spárů propouští.
Planetka Pluto dostala své jméno po římském bohu podsvětí. Řecko-římské podsvětí však není peklo se sirným zápachem a tisícem ohňů, jak si ho představují někteří dnešní lidé. Bůh Plutón byl přísný, ale spravedlivý. Já si toto podsvětí představuju právě jako tu šedomodrou chvilku na Zemi, těsně před tím, než se úplně setmí. Barvy jsou tam studené a vybledlé a plaché duše hledají úkryt, aby se mohli přichystat ke spánku.
Znal jsem město, které se svou atmosférou podobalo Plutu téměř každý den. Po většinu roku tam nebe bylo jednolitě ocelově šedé, ale nikdy tam neprší a tak tamní holé stromy připomínají černé strašáky do zelí. Lidé se po něm toulali jako přízraky s hlavou skloněnou a rukama blízko u těla. Většinou si každý hleděl svého, ale kdyby se snad někdo pokusil vybočit ze zástupu kráčejících nemrtvých, byl by potrestán žhnoucím pohledem ostatních zombie.
V tomhle ponurém městečku jsem potkal ji. Dívku s hnědýma očima a kudrnatými vlasy, která v sobě chovala tolik barevnosti a citu, že by dokázala rozzářit celé město jako vánoční stromek. To světlo z ní vyzařovalo ven. Kůže jak z alabastru jako by ho propouštěla a její oči blyštily hravostí a nespoutanou touhou poznat co nejrychleji celý svět. Když se smála, celý svět se smál s ní. Když se zlobila, město se otřásalo v základech. Nikdy jsem ji neviděl plakat. To asi proto, že tenhle vyprahlý okraj světa neměl dost vláhy pro všechny její slzy, které by bezpochyby byly, tak jako i její svět-ovládající smích, všudypřítomné. Její hněv byla valící se lavina. Její radost hasila mou žízeň. Tu žízeň člověka samotou trýzněného, smutkem zvadlého a vyprahlého jako zemina ospalého městečka.
Každou noc když jdu spát se mi o ní zdá. Občas ji slyším, jak rozeznívá silné struny. Jindy utíkáme ruku v ruce daleko od světa. Tehdy jsem nevěděl, že jinde svět vypadá jinak a ona se zdála být jediným světlým bodem vesmíru.
Tentokrát to byl zvláštní sen. Seděla za dřevěným stolem zahalená do lněné košile a v rukou držela jehlu a nit. Její oči byly sklopené a pohled soustředěný. Ten posvátný výjev ozařoval jen jeden bod světla, jako by existovala jen ona a zbytek světa byl nenávratně ztracen v tmách. Pozoruji ji z dálky, proto nevidím rysy její tváře jasně. Rozeznám však klidný a trpělivý výraz. Obličej a krk jí rámují prstýnky tmavých vlasů. Brouká si smutnou písničku. Sleduji rytmické pohyby jehlou nahoru a dolů. Zašívá. Co je potrhané? Není tam dobře vidět. Její broukání zní hluboce a temně jako noty strunných hudebních nástrojů. Je v něm ale slyšet také její dech. Dech není jedinou známkou života - jako by byl slyšet tlukot jejího srdce. A tlukot mého srdce jí odpovídá. Zašívá nití dvě části propasti rozpolcené daleko od sebe. Propasti, která se prohloubila tak moc, že rozdělila něco nerozdělitelné. Jak zavazující byl slib, který dala? Kdyby své sliby proměnila v šátek a zavázala jimi naše ruce k sobě, byl by dost pevný, aby přenesl naše srdce k sobě na stejnou stranu, dřív než je proláklina nenávratně rozdělí? Nebo by mi šátkem zavázala oči a nechala mě slepě tápat?
Ona je myšlenkou, která stoupá do mého vědomí z dlouho opomíjených zákoutí mé choré mysli. Kráčí nahoru po schodech, které sama láskyplně buduje.
Ach ty její oči. Padám dolů a utápím se v nich. Střemhlavý pád rozráží vodní hladinu a já se potápím dál, hlouběji, až na dno propasti. Potom dlouho nic. Až po čase, který se zdál být věčností se znovu mohu nadechnout. Na tvářích cítím vítr.
Vítr je v našem městě studený. Šlehá lidi do tváří a ti se proti němu schovávají do tmavých a kousavých šál. Jsou zvyklí. Ale já si nikdy nezvyknu.
Ona je hřejivým paprskem slunce, jenž dopadá na celu v níž já jsem vězněm. Kolem mříží díky ní rostou květy a oknem prosvítají bledé paprsky slunce.
Avšak co když je mou celou propast, která je pod jejíma rukama zašívána dlouhými pečlivými stehy? Zašije mě v ní a zapomene. Chci natáhnout ruku a protáhnout se skrz mříže tvořené jejími stehy. Ale mříž se zavírá. Nemůžeš mě zalátat v temné studené propasti. Na lásku není záplata a ty to dobře víš. Z posledních sil se odrážím, skáču ven z propasti a letím jako pták. Letím vstříc ocelově šedému nebi.
